Stát si za svým. Ultimáta

Stát si za svým za každou cenu. ne každý to dokáže a lidí co to tak mají je čí dál méně. Je to smutné protože ač se to nebude líbit, na tomto světě jsme primárně sami za sebe a to co děláme a říkáme, je něco, za co bychom se měli být jako lvy a stát si zatím.

Znám spoustu lidí, co o sobě říkají, že je jim názor ostatních naprosto u prdele a můžou si dělat co chtějí. Ovšem ve skutečnosti je to většinou jen póza. Zažil jsem diskusi se slečnou, která tvrdila že ji názor druhých na ni nezajímá, ale na otázku proč teda nosí vycpanou podprsenku, když je jí názor jiných na ni u prdele, už odpovědět nedokázala.

Většina těchto lidí jsou i selektivní pankáči.  Názor jedné skupiny nebo osoby je jim skutečně u prdele, ale pak přijde někdo druhý, dá jim nějaké ultimátum a oni vyměknou a poslechnou, ačkoliv k tomu nemají většinou žadný důvod. protože pokud někdo dává ultimáta pak je to proto, že si není jistý tím, že daná osoba poslechne a tak volí cestu hrubého nátlaku. Bohužel tito lidé jsou většinou emočně slabí (typický příklad je muž šikanujicí svoji partnerku, protože má strach že mu ji někdo sebere) a pokud se jim postavíme na odpor používají citové vydírání a podobné druhy nátlaku.

U těchto lidí se ale naopak nesmíme podvolit a stát si tvrdě za svým, ačkoliv je nám jasné že jim to třeba i ublíží. je ale mnohokrát odzkoušeno že zachování vlastní hrdosti a nepodvolení se, vede dříve či později k tomu že to osoba vzdá a už pak nikdy nedojde k opakované situaci. neustále podvolování totiž vede ke ztrátě vlastní identity a většinou i věcí, které máme rádi jen za cenu zachováni klidu ve vztahu ja versus sobec, který si myslí že má právo nás ovládat a řídit náš život.

Žijeme svůj život a jaký si ho uděláme takový bude. Pokud se budeme podvolovat nežijeme svůj ale cizí a to přece není cílem člověka a jeho bytí na zemi. Spousta lidí řekne že je to hrozně těžké například ve vztahu rodič, dítě třeba, ale i tady je potřeba si uvědomit, že ten rodič, nebo partner tu jednou nebude, a to že jsme něco nedělali protože nás k tomu donutil slzami v záchvatu sobeckého majetnictví už bohužel v pozdějším věku nedoženeme. Což může mít například v případě slušně našlapnuté kariéry drtivý dopad. Jak ukazuje příklad mojí kamarádky modelky která odešla z francouzské agentury protože jí to přikázal přítel a když ji po 3 měsících opustil, už se nikdy zpátky nedostala.

Moje děti

Stejně jako ve vztahu partnerském, nepatří slovo moje do vztahu rodič / dítě. V této věci je to naopak ještě horší než u partnerů, protože dítě je osoba která nás bude vždy respektovat a jaksi nemá v povaze se přirozeně bránit v případě že rodič uplatní „moje“ na jeho osobu.

Problém je v momentě kdy se dítě stane obětí nějakého průšvihu, který je většinou malicherný, a většinou ani průšvihem není, ale z pohledu rodiče se samozřejmě jedná o katastrofu obrovského rozměru. Většina rodičů v tento moment má potřebu dítěti okamžitě danou činnost zákázat protože má pocit, že to ukazuje špatné stránky celé rodiny a špiní její jméno.

Bohužel jde ale většinou pouze o kauzu vytvořenou a zvětšenou někým komu dělá dobře, když vidí nešťastné lidi, a nebo má pocit, že má právo se starat o věci po kterých mu nic není. V drtivé většině jde také o věci které vůbec špatné světlo nevrhají, a jde jen o malou informovanost, přehled nebo prostě tupost dané osoby, která celý problém způsobila.

Rodič má pak pocit, že je dítě jeho majetek a že má právo mu zakázat danou činnost a tím zabránit dalšímu průšvihu. Jediné čeho ale dosáhne je, že dítěti způsobí bolest z toho že nemůže dělat to co ho baví, a přileje původci zla pouze olej do ohně, a také mu přihraje potěšení z toho že vyhrál.

Místo toho by si měl rodič zjistit informace jak se věci mají opravdu a za své dítě se postavit, být hrdý na to že něco dokázalo a že má třeba i udělat kariéru ve věcech kterých on nikdy nedosáhl. Postavit se za něj a původce zla odkázat do patřičných mezí i za cenu že je to třeba někdo z rodiny, a má strach z toho, že už s ním nikdy nebude mluvit. Protože je to jeho dítě a měl by si uvědomit že ten kdo zlo způsobil, to neudělal protože chtěl chránit, ale protože chtěl ničit a s tím kdo chce ničit se prostě musí udělat krátký proces.

Spokojená kamarádka

Celá další řada slov naspaných pod úvodem, měla základ v pivním posezení v jednom nejmenovaném podniku tady v Olomouci, kdy jedna z přítomných měla po několika pivech a asi 2 rumech,nápad za všechny peníze. Prozradila svojí kamarádce, která je šťastná maminka čtyřleté dcery to, že viděla jejího přítele (otce dítěte ), jak se líbá na nějaké akci s jinou, a pak že s ní dokonce odešel kdoví kam. Dostala ovšem odpověď, která ji posadila na prdel, a moji osobu k zamyšlení nad celou situací.

„já vím, a co jako?“

Poté co byla konfrontována se zbytkem ženského osazenstva z něhož je většina nezadaná, jedna proto že ji chlap podvedl podobně (ta co to práskla) a jedna svobodná matka ze stejného důvodu. Řekla zhruba toto

„Hele je to zcela jednoduché, můj chlap maká 12 a více hodin. Nosí domů slušné peníze a díky tomu se máme dobře. Neříkám, že jsme milionáři, to zase ne, ale můžeme 2x do roka na dovolenou, malá se má taky dobře, když potřebuje do školky něco, tak nemusím otáčet každou korunu. Chodíme do kina, divadla, občas koncert. Tchyně je skvělá a s malou často pomáhá, což je i důvod proč můžu být dneska tady, protože můj, je s malou u mámy. Co je ale důležitější, kdykoliv ho potřebuju, je tu vždycky pro mě, domů nechodí nalitej, i když občas se to stane, ale nikdo není neomylný a už vůbec ne svatý. Vím že jsem pro něj na prvním místě a že mě miluje. Musím říct, že i vercajk dobrej a skvěle šuká, což má za následek že ani po stránce sexu nějak nestrádám, když je náhodou unavenej, což vzhledem k tomu jak pracuje docela chápu, vždycky se najde někdo, kdo s tím rád helfne.“

„Takovej chlap se hledá v dnešní době dost těžko, a to že si občas vrzne někde jinde, třeba na služebce, je malej problém proti bonusům které přináší to, že jsem jeho partnerka a number one na seznamu. Takže už mu automaticky do kufru balím durex, protože zdraví je taky důležité. A navíc je férovej a samozřejmě smířenej s tím, že když tu není tak já kvůli tomu nebudu krotit svoje potřeby. Ale samozřejmě je pro mne ten top a za nic na světě bych ho nevyměnila.“

Nakonec se strhla docela ostrá diskuse, protože úlet na jednu noc byl přesně ten důvod, proč byla většina z nich svobodná a jedna dokonce svobodná matka, hledajicí svého pod papučového prince.

Squatting je třeba trestat

Nuže pojďme se podívat co to je vlastně squatting. Jde defacto o protest proti konzumnímu způsobu života nastaveného majoritní společností. To znamená platit nájem, plati za všechny akce a kultůru všeobecně atd. Dochází při něm k obsazování nevyužívaných, chátrajicích budov, které jsou udržovány za pomocí vlastních sil v obyvatelném stavu a většinou přeměněny na společensko kulturní centrum.

Ještě pro pořádek. Squtter se rozhodně nerovná feťák, nebo zloděj, ale spousta z nich chodí normálně do práce jako já, nebo Vy. Problém je že spousta lidí squattery s těmito osobami zaměnuje.

Nuže, jako první si dovolím vyvrátit naprosto zcestný argument proti squattingu. Tímto argumentem je věta „Jak by se líbilo tobě, kdyby se ti squatteři nastěhovali do baráku, nebo bytu“ Popř moje oblíbenější „tak si je vem k sobě do bytu, když je máš tak rád.“

Problém je že při squattingu nedochází k vniknutí do prostor které slouží k nějakému účelu, ale pouze do neobývaných a nevyužívaných prostor! Tudíž oba argumenty jsou naprosto zcestné.

Squatting podporuji ze dvou důvodů. Pokud bych totiž vlastnil nemovitost na jejíž opravu a udržbu nemám peníze, zdá se mi nelogické vyhánět z ní někoho jen proto že žije jinak než já, a navíc dochází při jeho obývání k údržbě dané budovy na jeho vlastní naklady.

Dalším důvodem je to, že ve squattech se dějí koncerty a akce na které se obvykle v běžném konzumním světě nedostavá místa a nebo, je jejich komerční organizace příliš drahá. Výstavy mladých umělců, koncerty začínajicích kapel a podobně.

Hlavní důvod proč ale podporuji squatting je ten, že nikdo z nás nemůže vědět jak v budoucnu dopadne. Zda neskončí třeba na ulici a taky nebude muset přespávat v opuštěné budově, v tento moment bych rád slyšel argumenty všech radikálních odpurců squattingu o tom, že v cizím baráku nemám co dělat a hotovo!

Znovu ale musím říct, že rozhodně nejsem pro porušování zákonů této země, jsem spíše pro jistou míru tolerance v případě této subkultury jak ze strany majitelů nevyužívaných budov, tak ze strany policie, zvláště v případě kdy squatt vede ke zlepšení stavu budovy a rozvoji kulturně společenského života.