Olomouc Prosinec 2015

Kdysi jsem napsal krátký text o tomhle krásném městě. Teď když brouzdám ulicemi sám, jsem si udělal krátkou procházku s focením. Přikládám i text a fotografie k němu.

 

Siluety krásných žen se tiše odráží v žulových kostkách smáčených kapkami deště z kašny vládce moří.

O kus dál harmonikář vyluzuje tóny na svoji heligonku a za každou minci tiše poděkuje úklonem hlavy.

Rozhovor dvou mužů, z nichž jeden je majitel malého, ale naprosto skvělého knihkupectví, je přerušen cinkáním tramvaje projíždějící okolo kavárny kde mladý umělec píše své básně, políbený múzou u dobré kávy.

Na zastávce, čekající na odjezd do svého cíle, tiše naslouchají lidé píšťale,kterou vypráví starý pištec svůj životní příběh, aby později až slunce zapadne za věž Dómu, odešel do hospody ve které génius loci sálá ze stěn, kde vznikají příběhy života i smrti, a kde moudro starších šíří se vzduchem a je předáváno dál i mimo zdi university a její knihovny stojící nedaleko.

To je Olomouc.

Tiché město beze spěchu…

IMG_0014 IMG_0015 IMG_0016

Proč nekupovat E-čtečku knih?

1) Když usnete v parku s otevřenou knihou na obličeji, nebude to vypadat tak divně jako když usnete přikrytí čtečkou.

2) Když už usnete přikrytí čtečkou, pravěpodobně se vzbudíte se spáleným obličejem, protože Vám ji někdo v průběhu spanku ukradne.

3) Když necháte knihu polouženou na baru, nebo stolku v kavárně je vysoká pravděpodobnost, že tam bude i po vašem návratu.

4) S knihou vypadáte jako intelektuál, se čtečkou jako IT.

5) Kniha se Vám nikdy nevybije a nikdy nepotřebujete k jejímu provozu Wi-Fi nebo elektřinu.

6)  Police plná knih vypadá lépe, než v jedom rohu natlačená čtečka.

7) Do čtečky se nedají schovat peníze, aby byly znovu nalezeny, až se změní koruna na euro.

8) Když na knihu omylem šlápnete, pravěpodobně bude fungovat i po této nehodě.

9) Knihu Vám muže autor podepsat i s věnováním.

 

a konečně

10) V případě krizove situace, jsem opravdu zvědav jak si stránkou ze čtečky utřete prdel…

Sociální anarchisti

Fenomén poslední doby. Něco se mi nelibí tak proti tomu začnu bojovat anebo aspoň dám najevo svůj nesouhlas. Nestojím stranou, bojuju z plných sil, křičím jak se mi to nelibí, organizuju odbojové skupiny, svolávám lidi se stejným záměrem a spolu ruku v ruce jdeme proti tomu co nás štve a co nás prudí!

Na internetu a facebooku…

Klasickým příkladem dnešní doby, aspoň u nás v Olomouci, je mrakodrap šantovka tower. O co jde? Developer, zde v Olomouci zastoupen panem Moravkem se rozhodl, že k obřímu nákupnímu centru postaví, ne úplně škaredý, ale přece jen mrakodrap, ve kterém budou soukromé byty. Což je budova která stojící vedle hystorického centra, a naruší tak výhled na celkové panoráma Olomouce.

Proti této skutečnosti se samozřejmě zvedla vlna odporu jak ze strany architektů v čele se sdružením za krasnou Olomouc a také ze strany umělců, mladých lidí (většinou naplav, nebo lidí co se po ukončení studia stejně odstehují jinam)

V dnešní době je používáno několik druhů boje, které praktikují obě skupiny. Hlasitá diskuse, nadávání u piva a nebo si můžu jako dukaz nesouhlasu zmenit profilovku na facebooku. Pravda, nekteří pořádájí veřejné diskuse, kde pro lidi které pozvali kamarádi přednesu hromadu studií o tom jak je to špatné aaano.

Samozřejmě že pokud se proti tomuto způsobu boje ohradím jsem označen ze blba a je řečeno „dělám aspon něco!“

Ne přátelé neděláte nic…

A nikdy nic neuděláte. Ono je totiž strašně jednoduché na někoho nadávat u počítače, nebo u stolu v hospodě. ale pak většinou skutek utek. Málo kdo má odvahu k nějakému smysluplnému činu. Je jedno jestli to řeknete člověku do telefonu, napíšete na chatu, nebo řeknete osobně. Je jedno jestli to napíšete sprejem na ten barák, řeknete to investorovy do očí, přivážete se k plotu stavby nebo ke kolům bagru, nebo se, jako Jan Palach, nebo mniši v tibetu na prostest upálíte Důležité je, že to uděláte.

Jenže je tu problém. Tím problémem je ohrožení vlastní jistoty. Jistoty, že neztratím práci, kamarády, nebudu ohrožen na životě, nebo minimálně nebudu za blba.

To co píšu není plácání, ale text od člověka, kterého 1x vyhodily za jeho nazory z práce, 2x odešel sám než by si nechal srát na hlavu a nedávno ztratil kamaráda, prtože mu jako jediný řekl to, co si všichni myslí, a přestože s tím co řekl souhlasí radějí mlčí aby neohrozily svoji jistotu.

Přátelé, pokud chcete protestovat proti čemukoliv, protestujte. Ale pořádně a nebo se na to úplně vykašlete, protože útok masivní letákovou kampaní nikam nevede!

p.s. doporučuju se kouknout třeba na youtube a některé dokumenty o akcích greenpeace.

Musim sem, muslim tam

Nemám v podstatě nic proti náboženství, přestože tvrdím, že katolická církev zde způsobila mnohem větší paseku, než Hitler a komunisti dohromady. To bude ale tím, že tuhle firmu nepovažuji za náboženské hnutí.

Moje holka se teď chystá pracovat do emirátů, a kromě hromady papírů které musí vyplnit (je jich fakt moc), musí také absolvovat různá školení a jedno z nich je, jak se chovat v této zemi, aby to nepohoršilo lidi a nenarušilo jejich náboženstvím daná pravidla. tedy se musí naučit jak se chovat a přizpůsobit, této muslimsky velmi zaměřené zemi.

Pokud by se totiž odmítla tato pravidla naučit a dokonce je vědomě porušila, čeká ji v lepším případě vyhoštění z dané země a bude jí znemožněn i další návrat v budoucnu.

Ovšem naopak to nějak nefunguje.

Náboženská tolerance, jak chce EU, je naprosto v pořádku. Koneckonců křešťana z emirátů taky nevyhodí pokud bude dodržovat pravidla oblékání a chování. V tomto je i muslimská víra tolerantní (přestože pro fanatické vyznavače kteří evidentně nepochopily o čem víra je). A tady je právě kámen úrazu. Pokud totiž jede muslim do států, které jsou jiné víry primárně, než je muslimské náboženství, měl by také dodržovat naše pravidla. například pokud má někdo psa (pro muslimy nečisté zvíře) neměl by se dožadovat jeho odstranění z blízkosti své osoby, ale prostě ho tolerovat, protože Pán a ten pes jsou tu doma, kdežto on je tu hostem.

Pokud se mi nelíbí pravidla země do které jedu, pak je mojí povinností tam nejezdit, a nebo se prostě přizpůsobit. Část muslimů to pochopila a prostě pravidla respektují a pokud to tak udělají i ostatní, potom jsou zde rovněž vítáni. Pokud ne, prosím zůstaňte doma a žijte v pokoji.

Fenomén moje

Většina lidí má v sobě díky výchově zakódováno to, že pokud mají partnera tak je v podstatě jejich majetkem. Tento pocit je dán podprahově, ale u některých lidí tento pocit dosáhne takové síly, že se dostane do popředí a dokáže dost zkomplikovat život nejen jemu, ale i partnerovy.

Přitom slovo „moje“ nemá z hlediska majetku, ve vztahu naprosto co dělat. Pokud řeknu je to můj partner, znamená to, že k sobě patříme, jako k sobě patří třeba limetka a a rum v mojitu. Oboje by fungovalo i samostatně, ale dohromady to tvoří funkční celek, který dokáže skvěle spolupracovat. To je ale vše. Rozhodně nám to nedává právo ovládat partnera a říkat mu co má dělat, jak se oblékat a podobně. Účast ve vztahu je naprosto dobrovolná věc a partneři ani tak neztrácejí svoji absolutní svobodu. Ovšem pozor, absolutní svoboda v takovém rozsahu, že nedojde k ohrožení partnera. To se týká hlavně svobody v sexuální oblasti. Tady už je to na inteligenci člověka aby posoudil, jaké nasledky může mít jeho čin.

Opravdová láska totiž není v tom že partnera považuji za svůj majetek, ale naopak dokážu mu dát naprostou svobodu. Pokud to funguje oboustraně, nemá partner důvod mne opustit a ve většině případů ani nemá potřebu vyhledávat jiného. Samozřejmě i plná svoboda nás nezbavuje toho, že se o partnera zajímáme a že tu vždy budeme pro něj, když nás bude potřebovat a to za každých okolností (jak to ostatně slibujeme při svatebním obřadu a stvrzuje prstýnkem co by důkazem o tomto). Pokud totiž nejevíme zájem, může to být pro partnera znamení že nás může opustit. Dostat se v této oblasti do rovnováhy je nesmírně těžké a ne každý to zvládne. Smutné je, že dnešní lidé, většinou dávají mezi svobodný vztah a nezájem rovnítko. Což je buhužel špatně.

Další věc, která dokáže narušit bezproblémově, na těchto principech fungujicí vztah, je lidská závist a práskačství. To je zváště tady u nás narodním sportem a pokud si náš partner někde, kde nejsme spolu, trochu „vyhodí z kopýtka“ okamžitě se vě většině případů najde někdo, kdo má potřebu nám to sdělit, a většinou nechápe, že nás to vůbec nezajímá a zajímat by ani nemělo.

Stát si za svým. Ultimáta

Stát si za svým za každou cenu. ne každý to dokáže a lidí co to tak mají je čí dál méně. Je to smutné protože ač se to nebude líbit, na tomto světě jsme primárně sami za sebe a to co děláme a říkáme, je něco, za co bychom se měli být jako lvy a stát si zatím.

Znám spoustu lidí, co o sobě říkají, že je jim názor ostatních naprosto u prdele a můžou si dělat co chtějí. Ovšem ve skutečnosti je to většinou jen póza. Zažil jsem diskusi se slečnou, která tvrdila že ji názor druhých na ni nezajímá, ale na otázku proč teda nosí vycpanou podprsenku, když je jí názor jiných na ni u prdele, už odpovědět nedokázala.

Většina těchto lidí jsou i selektivní pankáči.  Názor jedné skupiny nebo osoby je jim skutečně u prdele, ale pak přijde někdo druhý, dá jim nějaké ultimátum a oni vyměknou a poslechnou, ačkoliv k tomu nemají většinou žadný důvod. protože pokud někdo dává ultimáta pak je to proto, že si není jistý tím, že daná osoba poslechne a tak volí cestu hrubého nátlaku. Bohužel tito lidé jsou většinou emočně slabí (typický příklad je muž šikanujicí svoji partnerku, protože má strach že mu ji někdo sebere) a pokud se jim postavíme na odpor používají citové vydírání a podobné druhy nátlaku.

U těchto lidí se ale naopak nesmíme podvolit a stát si tvrdě za svým, ačkoliv je nám jasné že jim to třeba i ublíží. je ale mnohokrát odzkoušeno že zachování vlastní hrdosti a nepodvolení se, vede dříve či později k tomu že to osoba vzdá a už pak nikdy nedojde k opakované situaci. neustále podvolování totiž vede ke ztrátě vlastní identity a většinou i věcí, které máme rádi jen za cenu zachováni klidu ve vztahu ja versus sobec, který si myslí že má právo nás ovládat a řídit náš život.

Žijeme svůj život a jaký si ho uděláme takový bude. Pokud se budeme podvolovat nežijeme svůj ale cizí a to přece není cílem člověka a jeho bytí na zemi. Spousta lidí řekne že je to hrozně těžké například ve vztahu rodič, dítě třeba, ale i tady je potřeba si uvědomit, že ten rodič, nebo partner tu jednou nebude, a to že jsme něco nedělali protože nás k tomu donutil slzami v záchvatu sobeckého majetnictví už bohužel v pozdějším věku nedoženeme. Což může mít například v případě slušně našlapnuté kariéry drtivý dopad. Jak ukazuje příklad mojí kamarádky modelky která odešla z francouzské agentury protože jí to přikázal přítel a když ji po 3 měsících opustil, už se nikdy zpátky nedostala.

Moje děti

Stejně jako ve vztahu partnerském, nepatří slovo moje do vztahu rodič / dítě. V této věci je to naopak ještě horší než u partnerů, protože dítě je osoba která nás bude vždy respektovat a jaksi nemá v povaze se přirozeně bránit v případě že rodič uplatní „moje“ na jeho osobu.

Problém je v momentě kdy se dítě stane obětí nějakého průšvihu, který je většinou malicherný, a většinou ani průšvihem není, ale z pohledu rodiče se samozřejmě jedná o katastrofu obrovského rozměru. Většina rodičů v tento moment má potřebu dítěti okamžitě danou činnost zákázat protože má pocit, že to ukazuje špatné stránky celé rodiny a špiní její jméno.

Bohužel jde ale většinou pouze o kauzu vytvořenou a zvětšenou někým komu dělá dobře, když vidí nešťastné lidi, a nebo má pocit, že má právo se starat o věci po kterých mu nic není. V drtivé většině jde také o věci které vůbec špatné světlo nevrhají, a jde jen o malou informovanost, přehled nebo prostě tupost dané osoby, která celý problém způsobila.

Rodič má pak pocit, že je dítě jeho majetek a že má právo mu zakázat danou činnost a tím zabránit dalšímu průšvihu. Jediné čeho ale dosáhne je, že dítěti způsobí bolest z toho že nemůže dělat to co ho baví, a přileje původci zla pouze olej do ohně, a také mu přihraje potěšení z toho že vyhrál.

Místo toho by si měl rodič zjistit informace jak se věci mají opravdu a za své dítě se postavit, být hrdý na to že něco dokázalo a že má třeba i udělat kariéru ve věcech kterých on nikdy nedosáhl. Postavit se za něj a původce zla odkázat do patřičných mezí i za cenu že je to třeba někdo z rodiny, a má strach z toho, že už s ním nikdy nebude mluvit. Protože je to jeho dítě a měl by si uvědomit že ten kdo zlo způsobil, to neudělal protože chtěl chránit, ale protože chtěl ničit a s tím kdo chce ničit se prostě musí udělat krátký proces.

Spokojená kamarádka

Celá další řada slov naspaných pod úvodem, měla základ v pivním posezení v jednom nejmenovaném podniku tady v Olomouci, kdy jedna z přítomných měla po několika pivech a asi 2 rumech,nápad za všechny peníze. Prozradila svojí kamarádce, která je šťastná maminka čtyřleté dcery to, že viděla jejího přítele (otce dítěte ), jak se líbá na nějaké akci s jinou, a pak že s ní dokonce odešel kdoví kam. Dostala ovšem odpověď, která ji posadila na prdel, a moji osobu k zamyšlení nad celou situací.

„já vím, a co jako?“

Poté co byla konfrontována se zbytkem ženského osazenstva z něhož je většina nezadaná, jedna proto že ji chlap podvedl podobně (ta co to práskla) a jedna svobodná matka ze stejného důvodu. Řekla zhruba toto

„Hele je to zcela jednoduché, můj chlap maká 12 a více hodin. Nosí domů slušné peníze a díky tomu se máme dobře. Neříkám, že jsme milionáři, to zase ne, ale můžeme 2x do roka na dovolenou, malá se má taky dobře, když potřebuje do školky něco, tak nemusím otáčet každou korunu. Chodíme do kina, divadla, občas koncert. Tchyně je skvělá a s malou často pomáhá, což je i důvod proč můžu být dneska tady, protože můj, je s malou u mámy. Co je ale důležitější, kdykoliv ho potřebuju, je tu vždycky pro mě, domů nechodí nalitej, i když občas se to stane, ale nikdo není neomylný a už vůbec ne svatý. Vím že jsem pro něj na prvním místě a že mě miluje. Musím říct, že i vercajk dobrej a skvěle šuká, což má za následek že ani po stránce sexu nějak nestrádám, když je náhodou unavenej, což vzhledem k tomu jak pracuje docela chápu, vždycky se najde někdo, kdo s tím rád helfne.“

„Takovej chlap se hledá v dnešní době dost těžko, a to že si občas vrzne někde jinde, třeba na služebce, je malej problém proti bonusům které přináší to, že jsem jeho partnerka a number one na seznamu. Takže už mu automaticky do kufru balím durex, protože zdraví je taky důležité. A navíc je férovej a samozřejmě smířenej s tím, že když tu není tak já kvůli tomu nebudu krotit svoje potřeby. Ale samozřejmě je pro mne ten top a za nic na světě bych ho nevyměnila.“

Nakonec se strhla docela ostrá diskuse, protože úlet na jednu noc byl přesně ten důvod, proč byla většina z nich svobodná a jedna dokonce svobodná matka, hledajicí svého pod papučového prince.

Squatting je třeba trestat

Nuže pojďme se podívat co to je vlastně squatting. Jde defacto o protest proti konzumnímu způsobu života nastaveného majoritní společností. To znamená platit nájem, plati za všechny akce a kultůru všeobecně atd. Dochází při něm k obsazování nevyužívaných, chátrajicích budov, které jsou udržovány za pomocí vlastních sil v obyvatelném stavu a většinou přeměněny na společensko kulturní centrum.

Ještě pro pořádek. Squtter se rozhodně nerovná feťák, nebo zloděj, ale spousta z nich chodí normálně do práce jako já, nebo Vy. Problém je že spousta lidí squattery s těmito osobami zaměnuje.

Nuže, jako první si dovolím vyvrátit naprosto zcestný argument proti squattingu. Tímto argumentem je věta „Jak by se líbilo tobě, kdyby se ti squatteři nastěhovali do baráku, nebo bytu“ Popř moje oblíbenější „tak si je vem k sobě do bytu, když je máš tak rád.“

Problém je že při squattingu nedochází k vniknutí do prostor které slouží k nějakému účelu, ale pouze do neobývaných a nevyužívaných prostor! Tudíž oba argumenty jsou naprosto zcestné.

Squatting podporuji ze dvou důvodů. Pokud bych totiž vlastnil nemovitost na jejíž opravu a udržbu nemám peníze, zdá se mi nelogické vyhánět z ní někoho jen proto že žije jinak než já, a navíc dochází při jeho obývání k údržbě dané budovy na jeho vlastní naklady.

Dalším důvodem je to, že ve squattech se dějí koncerty a akce na které se obvykle v běžném konzumním světě nedostavá místa a nebo, je jejich komerční organizace příliš drahá. Výstavy mladých umělců, koncerty začínajicích kapel a podobně.

Hlavní důvod proč ale podporuji squatting je ten, že nikdo z nás nemůže vědět jak v budoucnu dopadne. Zda neskončí třeba na ulici a taky nebude muset přespávat v opuštěné budově, v tento moment bych rád slyšel argumenty všech radikálních odpurců squattingu o tom, že v cizím baráku nemám co dělat a hotovo!

Znovu ale musím říct, že rozhodně nejsem pro porušování zákonů této země, jsem spíše pro jistou míru tolerance v případě této subkultury jak ze strany majitelů nevyužívaných budov, tak ze strany policie, zvláště v případě kdy squatt vede ke zlepšení stavu budovy a rozvoji kulturně společenského života.