Milovat

Na toto téma se dicky vyjadřuji trochu neohrabaně. Nemám moc rozvinuté sociální cítění totiž. A poetikou mám blíže k Charlesi Bukovskému, než  k Václavu Hraběti. Protože jsem však prožil mnoho let jako fotograf akcí po klubech, ale i jako barman mám pár zážitků na toto téma, zakončené zamyšlením.

„Miluju tě“ řekl kluk ba baru do telefonu. Svoji holce komu jinému. Nesl jsem zrovna piva, tak že jsme si všiml že u toho má ruce vražené docela hluboko pod sukni přísedící slečny.

„Miláčku objednáš panáky prosím?“ řekl kluk svojí slečně na baru a odebral se na toaletu. „Co by člověk pro svého miláčka neudělal, že?“ řekla slečna, napsala na papírek svůj telefon, přejela si rukou po výstřihu, podala mi papírek, mrkla a objednala dva rumy. Pro sebe a pro miláčka.

„Moc tě miluju“ řekla holka klukovi na diskotéce kde jsem fotil. Musel domů, protože ráno vstával do práce „zahřej nám pelíšek, mrkla na něj“ Kluk odešel zahřívat pelech. O hodinu později když pod barem kouřila mého kamaráda, měla jeho lásky taky plnou pusu.

„Mám tu zákazníky zlato, příjdu brzo, miluju tě“ řekl brigádník, a skutečně šel dřív, jen předtím na hajlzu vyklátil moc hezkou holku co seděla u baru.

Byl jsem jednou pařit v Olomouckém klubu. Potkal tam partu holek a jedna byla moc hezká. Paánák, líbačka, osahávačka. Na sex nedošlo. Já byl opilej a ona musela brzo domů. Za tři dny mi kamarád představuje svoji snoubenku. Její pohled nikdy nezapomenu. Ja se zachoval jako profík. eště že na ten sex nedošlo.

Obejmete ji pokaždé v posteli, pohladíte po tváři, usmějete se na kdykoliv můžete. Jste tu pro ni když je jí špatně, posloucháte její smutky. A pak vás pošle doprdele  z ničeho nic, protože jí neřeknete, že ji milujete.

Domácí násilí

Tento příběh občas vyprávím kamarádkám, které ani netuší, že jsou oběti domácího násilí, protože to co ten jejich dělá, co jim zakazuje a jak se chová je přece důkaz lásky. Věty kde jsi byla, tam nepůjdeš protože, pod to triko se zavazováním za krkem bez prádla opravdu ne a podobně, jsou také domácí násilí, ačkoliv to tak nevypadá. Většinou se tyto věci stupňují a spousta žen se raději podvolí aby byl klid, protože ten jejich je přece miluje a má logické argumenty proč to tak je. Jak to všechno může skončit popisuje následující příběh. (Jména změním na konci pochopíte proč)

Na jednom městě docela velkém žila jedna moje kamarádka Lucie a její dva sourozenci v docela normálním panelákovém bytě s maminkou a tatínkem. Postupem času se v jejich rodině, kde vládl tatínek pevnou rukou začali objevovat hádky a ty trvali jen krátce. Maminka poslechla, občas jednu schytala, ale aby děti měli pohodu vše trpěla.

Jednou musela však přijet policie a tatínka vykázat z bytu, protože tatínek maminku zbil. Vše ale dobře dopadlo, tatínek slíbil že už bude hodnej a tak maminka na policii řekla, že to bude v pohodě. Tatínek se tedy do bytu vrátil        a rodina fungovala normálně dál.

Jenže tahle situace se opakovala. Většinou v době kdy se tatínek opil a došel domů. Maminka vždycky vzala obvinění zpět, že už bude hodnej, slíbil to přece a chvilku se tak i opravdu choval.

Jednou jsme s Lucií pařili v klubu kde dělala barmanku, Hezká modrooká blondýnka, 23 roků, no kluci na ni koukali jak na zjevení. Nad ránem jsem se rozloučili a já šel domů spát. V pondělí zvoní  odpoledne pevná linka. Volá můj kamarád Petr, který byl v tom klubu taky.

„Lucka je mrtvá“

Mráz mne polil a zabolelo u srdce. Začal jsem zjišťovat co se stalo.

Tatínek se opil tentokrát už v pondělí dopoledne a vyrazil domů v kurážné náladě. Doma začala opět hádka a tatínek tentokrát sáhl po noži. Bodal maminku a to slyšela z pokoje Lucka. Utíkala na místo zjistit proč maminka křičí a v rámci obrany ji zalehla na obranu s tím, že tatínek přestane.

Nepřestal.

Řádění přerušil až mladší bratr který v tu chvíli přišel ze školy se starší sestrou a na otce zaútočil hokejkou. Ten v afektu nic necítil a tak oba utekly zavolat pomoc. Otec v mezičase zjistil co udělal a utekl do kuchyně kde si zkusil v troubě pustit plyn. Lucie se odplazila do chodby kde telefonem zavolala pomoc, pak na zemi vykrvácela. Policisté nedokázali vylomit dveře a přivolaní hasiči bohužel přijeli pozdě. 45 minut resuscitace Lucku už k životu nevrátilo.

Pohřeb byl velký, bílá rakev je něco na co se koukat nechcete a zvlášť ne u krásné mladé holky.

Otec dostal 21 let, už nežije. Zemřel v kriminále, údajně se oběsil. Brácha lucky několik let nemluvil. Sestru jsem teď potkal už mě nepoznala. Má dítě a snad hodného chlapa.

A teď už víte proč nesnáším když se chlap k ženě chová hrubě, nebo ji vyslýchá. Já vím je to extrém případ, ale i ten mohl začít větou „Ty jako jdeš pařit ven v těchto šatech a ani pak nebereš telefon, kde jsi byla?“.

 

Volání minulosti

Po dlouhé době jsem se zase dostal k vyvolání filmů. Jsou hodně staré některé, ale je to vlastně volání minulosti. Na fotkách je totiž zachyceno to, co už bylo. Hlavně vzpomínky.

Vracím se totiž zase k analogové fotografii. Jen ta totiž dokáže vzpomínky vyvolat tak nějak lépe. Nebo snad trávíte večer u počítače a prohlížíte si svoje alba?:)

Stejně jako jsem začal psát dopisy, začal jsem znovu fotit. Jen ta vývojka by nemusela být tak kyselá.

Velký učitel

Občas se dostanu do diskuze ohledně náboženství a těchto nauk všeobecně. Jako buddhista mám svého učitele v Buddhovi, ale existuje spousta jiných a vlastně stejných. Občas se na světě narodí člověk, který pochopí jak vše funguje, jak se chovat aby byl člověk spokojený a aby mu bylo dobře.

Znám pořádně vlastně jen dva. Tedy ne že bych je zažil. Jsem sice starší ročník trochu, ale tihle dva jsou ještě starší. Jeden se jmenuje Siddhattha Gótama (Buddha) a druhý Ježíš Nazaretský (Kristus). Buddha se narodil o 500 let dříve než druhý jmenovaný, a existují dohady, že Kristus byl možná žákem Buddhy. Za svého života totiž pobýval údajně v indii a studoval mimo jiné i Buddhismus. Jestli ano, či ne, jsou jen dohady nepotvrzené pořádným zápisem.

Každopádně, oba v podstatě kázali to samé. Pokoru, lásku, dávali lidem naději, že když budou konat dobře tak se uzdraví a síla jejich osobnosti skutečně v některých případech vedla k uzdravení nemocí pokud jim jeden nebo druhý požehnal. Nejsou ani jeden nadpřirozená bytost, ale osoby z masa a kostí, které vedly ostatní k učení svému. Bohužel oba částečně doplatily na svoje moudru a jsou spoustě lidí přikládáni za účelem kšeftu a peněz.

Jejich učení však, bylo zdarma a vždy bude. Vede k moudré cestě životem, která v dnešní době není jednoduchá. Ale pokud žijeme podle jejich zásad (U Krista jsou zásady přetransformovány v deset přikázání a ne úplně správně, chyba prvního překladu zápisu jeho učení, Buddhovy žáci si učení předávají ústně z učitele na žáka). čeká nás život plný štěstí a radosti, ačkoliv to občas tak nevypadá.

Jak poznáte dobrého učitele od špatného? Dobrý učitel si dokáže ze sebe udělat legraci, a pokud pronesete vtípek na adresu velkého učitele, nebo si dovolíte polemizovat, rozhodně se nenaštve, ale vyslechne vás a třeba bude i diskutovat. Tak poznáte učitele bez falše a s pravou vírou v učení toho velkého. Víra je zároveň věcí jednotlivce a nelze ji učit. Žáka lze pouze vést na jeho cestě poznáním až do úplného konce.

Namaste

Pavel Kacerle

Neuvěřitelný příběh člověka, který je ukázkou toho, že když člověk chce tak to jde.

 

Ruky

Kdysi jsem se styděl za to, že nemám vysokou školu. Pamatuji si, jak jsem dicky seděl ve skupině lidí a na otázku co studuju odpověděl „to neuhádneš“ a hádanka zmizela do ztracena

Připadal jsem si takovej na nic. Ale nedávno asi rok zpátky jsem se za to stydět přestal.  Nemám vysokou školu, jsem jen vyučenej elektrikář. Neumím sice citovat Junga (sice sem ho čet, ale podle mne je většina lidí, co ho čtou pozéři a nebo magoři, protože je to děsná nuda:) ). V pravopise taky občas kulhám a nemám asi přehled ve věcech hudebních, literárních ani filosofických. Nicméně vím, že když dojde na věc, dokážu se uživit rukama.

Dělám to teď, opravuju kávovary, a makám manuálně ve skladu. Hrozně mne to baví, v kávovarech ten pocit, že někdo má pak radost, že kávovar znova funguje. Z práce ve skladu protože je tam super parta.

Mám radost když někomu něco vyrobím, on má radost a používá to. Nejradši mám dřevo. Je to krásný materiál, plný života i když už není stromem.

Dílna vůně pilin a laku, kdo nezažil nepochopí. Ten úsměv obdarovaného, nebo sranda u výroby i vrat ke stodole pro kamaráda, stojí za to.

Vážím si lidí co umí něco rukama. Ať už pražit kávu, upéct dobré koláče a vlastně upéct cokoliv, postavit dům, ukovat ozdobu nebo vyrobit prstýnek pro svého blízkého.

Važte si lidí co umí rukama, je jich čím dál méně a těch, co dělají manuálně a s láskou, je ještě méně.

 

Děje se toho moc

Dneska leje. Celej den je počasí, že by psa nevyhnal. V jednu ráno došla milá zpráva a udělala malou radost. Vše je dobré. Baví mně když lidé dělají co baví je a ještě jim to vydělává peníze. Je to fáze života do které se moc lidí nedostane a pokud se vám to podaří v mladém věku, máte před sebou krásný život.

Pár lidí co to dokázali znám, a radost z toho mám opravdu. Někdy je to o strachu překonat sám sebe, dělat to poctivě a pro ostatní. Věřit a o víře moc nemluvit, protože tak poznáte člověka který to myslí vážně.

Nedávno jsem se poprvé ocitl v soudní síni. Na straně kdy obhajuji pravdu. Dost o těchto věcech přemýšlím, co je vlastně důležité v životě? Peníze? Sláva? Majetek? Má cenu pro tyto věci obětovat zdraví, dobrou pověst, čisté svědomí? pro někoho ano. Já k těm lidem nepatřím.

Často se mne lidé ptají, jak zvládám ty stresové situace? Prej jsem podle jednoho neuvěřitelně klidný. Když projdete část života a ne zrovna veselou, která vás srazí na kolena zjistíte, že nejdůležitější v životě je

Čisté svědomí, pevné zdraví, upřímnost a radost i z druhých. Pak už vás nic nezastaví.

A teď už trochu hudby.