O Ztrátách

Tento příběh je pro všechny co třeba začínají podnikat.

Je o chybě, kterou udělá spousta podnikatelů.

Tento příběh je o ztrátách.

Nemluví však o smrti, to ne, ani o ztrátě majetku. Mluví o ztrátě vztahu, kvůli penězům. Teď si možná řeknete, že jsem dostal kopačky od nějaké zlatokopky a chci se jen vyplakat. Jen že, vše je trochu jinak.

V roce 2016 jsem provedl věc o které jsem risknul věc, kterou jsem nikdy nezkusil. Sbalit ženu s dítětem. Krásná dospělá žena, která měla sice nějaké problémy, ale ty nejsou v našem příběhu tak důležité. To důležité byla malá holčička z předchozího vztahu. V kočárku malé stvoření, kterému koukali z očí všichni čerti.

Já nikdy předtím dítě neměl a tak z počátku velkého strachu přistoupil na hru, ve které jsem se snažil získat důvěru malé holčičky, aby mě brala jako svého náhradního tátu. To se po nějaké době skutečně podařilo a já se mohl stát součásti fascinujícího divadla, kdy dítě objevuje svět a z malého dítěte v kočárku roste holčička, která začíná mluvit a pokládat všetečné a naprosto spontánní otázky, na které dospělí svět vlastně není připraven.

V té době jsem měl dvě práce kvůli dluhům, těšil se až vše splatím a konečně budu se svoji vznikající rodinou a popřípadě druhým dítětem bydlet ve společném bytě. S partnerkou jsme trávily volna venku jen když byla malá u tatínka a byly to neskutečné večírky. V podnikání se začali objevovat první úspěchy a já se těšil, že je vše na dobré cestě. Zároveň jsem ale viděl že tak jak rostla důvěra malé slečny ke mně, byla její maminka a moje partnerka smutná. Na otázky co se děje moc nereagovala nebo odpověděla nevím. Ke konci roku přišla velká rána v podobě odebrání licence na servis kávovarů jisté značky a s nimi velký propad firmy. Já však viděl že to zvládnu a bude mne celá firma živit. Tím jak jsme hodně pracoval a je viděl jednou za týden, jsem neměl ani energii dělat jiné věci a chtěl být v každém volnu jen u nich. A tak ve vzduchu zůstali nesplněné sliby a večery s alkoholem. Jen, že takto svět nefunguje.

Kolem vánoc jsem obdržel největší dárek. Malá se spontánně přiřítila přes celou kuchyň a s výkřikem já tě mám moc ráda, mne obejmula. Kdo nezažil ten pocit nepochopí. Děti totiž věci myslí opravdu spontánně. Pohled periferně však odhalil smutný pohled její maminky a moje tušení, že je něco špatně. To se bohužel potvrdilo a já po novém roce skončil jako partner. A jaký je výsledek téhle bajky?

Že honba za penězi nemá moc smysl, pokud máte lidi co vás milují. Rodina, ta správná totiž věci vždycky zvládne. Bude vám totiž spolu dobře i na zahradě v maringotce. A zavřít firmu, která se rozjíždí, nebo se snažit udržet firmu, která stagnuje a přijít o bohaté večírky, není věc, kterou nemůžete udělat. Ty vám totiž usínání vedle krásné ženy a obejmutí od malého človíčka, který vám důvěřuje nikdy nenahradí. A myslím, že tahle zkušenost není jen moje. A věřte, že myslet každý den na to, že tohle všechno není, nestojí za žádné peníze.

Za každou cenu

Dneska to bude trochu jinej soudek. Bude to o podnikání a o tom, že je dobré mít někoho kdo už něco zažil v oboru v kterém vám může poradit. Začít totiž něco za každou cenu se nemusí šeredně vyplatit. Sám jsem toho příkladem se svoji první kavárnou.

Já se konzultacemi v gastronomii zabývám už nějaký pátek. vlastně ještě v době než jsem sám začal. Moje podnikání neskončilo na tom, že by bylo dělané špatně v oblasti služeb, ale na financích, ale to je jiný příběh. Já Vám povím dva, jsem měl pravdu, ale byl jsem pro ty lidi chytrák, co ví houby o světě.

První příběh, je o paní která si v Olomouci otevřela malý bar, když jsme tam byl s kamarádkou, tak nás pro citron k tequile poslala vedle (ano tenkrát jsem netušil že tequila se nepije s citronem a solí). Kamarádka jí řekla že se v tom vyznám a že ji poradím. Po pul hodině konzultace se paní rozbrečela a na její argumenty proč něco nejde se už nedalo nijak reagovat. Za dva měsíce zavřela, pro důvody které jsem jí řekl

Druhý příběh je o luxusním klubu v Olomouci za 18 000 000 Korun, ano čtete správně. Rozhodli se tedy dělat sushi, což v tom roce nikdo nedělal. Najmuli luxusního kuchaře, vybavily kuchyň vyřešily suroviny. A prázdno. Na mou iniciativu s tím proč to nejde a že jsem jim navrhl reklamu zdarma, jen ohrnuli nos a řekli že o tom vím hovno a že si to představuji jednoduše, že vše stojí peníze. Za půl roku klub skončil.

Moje oblíbené heslo je „poslání do prdele je zadara“ v podnikání mám však ještě jedno „Nežereš, nesereš“ Pokud do něčeho nedám peníze a nedělám to na 100% nikdy to nedopadne dobře. A kdybych mel tenkrát za zády člověka který by mi řekl že se kavárna rozjede až za dva roky, tak bych si bez větší finanční rezervy nikdy neotevřel.

Na sny se vyplatí počkat, protože se snadno mohou změnit v noční můru.

Zvláště pokud si je neřídíme úplně sami.