Stejně jako ve vztahu partnerském, nepatří slovo moje do vztahu rodič / dítě. V této věci je to naopak ještě horší než u partnerů, protože dítě je osoba která nás bude vždy respektovat a jaksi nemá v povaze se přirozeně bránit v případě že rodič uplatní „moje“ na jeho osobu.
Problém je v momentě kdy se dítě stane obětí nějakého průšvihu, který je většinou malicherný, a většinou ani průšvihem není, ale z pohledu rodiče se samozřejmě jedná o katastrofu obrovského rozměru. Většina rodičů v tento moment má potřebu dítěti okamžitě danou činnost zákázat protože má pocit, že to ukazuje špatné stránky celé rodiny a špiní její jméno.
Bohužel jde ale většinou pouze o kauzu vytvořenou a zvětšenou někým komu dělá dobře, když vidí nešťastné lidi, a nebo má pocit, že má právo se starat o věci po kterých mu nic není. V drtivé většině jde také o věci které vůbec špatné světlo nevrhají, a jde jen o malou informovanost, přehled nebo prostě tupost dané osoby, která celý problém způsobila.
Rodič má pak pocit, že je dítě jeho majetek a že má právo mu zakázat danou činnost a tím zabránit dalšímu průšvihu. Jediné čeho ale dosáhne je, že dítěti způsobí bolest z toho že nemůže dělat to co ho baví, a přileje původci zla pouze olej do ohně, a také mu přihraje potěšení z toho že vyhrál.
Místo toho by si měl rodič zjistit informace jak se věci mají opravdu a za své dítě se postavit, být hrdý na to že něco dokázalo a že má třeba i udělat kariéru ve věcech kterých on nikdy nedosáhl. Postavit se za něj a původce zla odkázat do patřičných mezí i za cenu že je to třeba někdo z rodiny, a má strach z toho, že už s ním nikdy nebude mluvit. Protože je to jeho dítě a měl by si uvědomit že ten kdo zlo způsobil, to neudělal protože chtěl chránit, ale protože chtěl ničit a s tím kdo chce ničit se prostě musí udělat krátký proces.
