Kdysi jsem napsal krátký text o tomhle krásném městě. Teď když brouzdám ulicemi sám, jsem si udělal krátkou procházku s focením. Přikládám i text a fotografie k němu.
Siluety krásných žen se tiše odráží v žulových kostkách smáčených kapkami deště z kašny vládce moří.
O kus dál harmonikář vyluzuje tóny na svoji heligonku a za každou minci tiše poděkuje úklonem hlavy.
Rozhovor dvou mužů, z nichž jeden je majitel malého, ale naprosto skvělého knihkupectví, je přerušen cinkáním tramvaje projíždějící okolo kavárny kde mladý umělec píše své básně, políbený múzou u dobré kávy.
Na zastávce, čekající na odjezd do svého cíle, tiše naslouchají lidé píšťale,kterou vypráví starý pištec svůj životní příběh, aby později až slunce zapadne za věž Dómu, odešel do hospody ve které génius loci sálá ze stěn, kde vznikají příběhy života i smrti, a kde moudro starších šíří se vzduchem a je předáváno dál i mimo zdi university a její knihovny stojící nedaleko.
To je Olomouc.
Tiché město beze spěchu…
