Vztah s časovým limitem

Tenhle příběh se odehrál nějaký pátek zpátky a protože už je to dlouho, můžu vám jej napsat sem.  Jména osob se samozřejmě nedozvíte, ale je to příběh o vztahu, který patřil k těm nejlepším které jsem kdy měl. Byl totiž na dobu určitou.

Občas do mojí hospody chodila moc hezká slečna se svojí kamarádkou na pár pivek, posedět u kamen a popovídat si o životě. Jednou jsme ji pozvali s kolegou na pivo do Black Stuff baru a ona opravdu přišla, Byl to moc hezký večer. Za dva dny přišla za mnou posedět na bar, když jsem makal ve svojí hospodě a zůstala až do zavíračky a ještě dlouho potom. Povídání u kamen s pouštěním muziky skončilo velmi spontálním milováním se v prostorách hospůdky a rozloučením.

ráno přišla na kafe s tím, že to byl hezký večer, ale že má přítele. Že je na cestách teď, ale že se za půl roku vrátí. Já jí řekl to samé ale s přítelkyní. A tak jsme se domluvily že máme půl roku, kdy můžeme trávit čas spolu, protože ve dvou se to lépe táhne. Pul roku plného dobrodružství, filmů, vejletů a samozřejmě sexu jsme si užily opravdu naplno. Uteklo jako voda a tak nastal čas posledního obejmutí pusa na rozloučenou  a naše cesty se rozešly. Roční odloučení od partnera její vztah přes malou krizi zvládl, můj ne. Přesto toho půl roku zůstane velmi hezkou vzpomínkou, na to, že pokud máte omezený přesně daný čas, dokážete si ho užít mnohem intenzivněji, než pokud je něco na neurčito.

Jenže na neurčito nemusí být nic a snadno se to může změnit na dobu určitou. Proto pokud máte někoho opravdu rádi, dělejte vše teď a tady, bez ohledu na cokoliv, zítra už to totiž nemusíte stihnout.

Meditace

Spousta lidí jezdí meditovat do Tibetu, Indie a dalších destinací v domnění, že tam najdou osvícení. Pravda na instagramu a FB vypadá meditace líp z těchto destinací než z Krkonoš třeba. A přitom je to vlastně úplně jedno. Protože hlava otevřená najde cestu do sebe i mezi trnkovejma sadama na slovácku. Meditace v chůzi je totiž nejlepší cesta. Hlava se provětrá a když nedojdete do cíle duchovního, dojdete aspoň do cíle svojí cesty.

Luhačovice – Uherské Hradiště – 32 Km – 5,5 hodiny, 29 C°.

 

Ano je to od datla!

 

Hodně motýlů po cestě

Eště že nejezdim na koňu. Představa že pojde a ja ho nesu do jineho katastru je hrozna!

Bezpečnost především

Noha po 32 km v prachu a horku.

Mimo stado

Občas se vyplatí jít mimo stádo. Zvláště pokud fotíte festival. Po 10 letech návrat na reportážní scénu.

Všichni fotily na stage, já šel pryč, protože 60 stejnejch fotek jednoho interpreta je nuda. Tenhle pán stál opřenej o zábranu a usmíval se, tak jsem jej vyfotil. Ukázal že OK? tak jsem mu odpověděl že OK, taky palcem samozřejmě. On se usmál, mrknul a o dvě hodiny pozděj nastoupil na podium a zahájil koncert Massive Attack. Andy Horace z Jamajky, hostujicí zpěvák na albu Mezzanine.

 

Pohoda

Dlouho jsem na svůj blog nenapsal. Je pravdou, že aktuálně nestíhám ani posílat dopis, natož psát na internety. Psaní do pc totiž není úplně to, co mne baví. Baví mne spíše reálné věci.

Focení, pořádání kultury atd. a na této oblasti teď docela aktivně pracuju. Jenže nejde makat furt. Protože ať chcete nebo ne, dostanete se do bodu kdy se ze všeho opravdu poserete. Protože člověk musí občas odpočívat.

Posadit se na lavičku v podvečer a třeba s dobrým doutníkem v jedné ruce v druhé pivečko, koukat na oblohu, jak se po ní honí mraky. Nemyslet na nic a nebo na to, jak jsme jako malí lidé koukali vleže na louce a hádali, co je ten mrak vlastně zač? Je to zajíc. deštník, auto? Vlastně cokoliv. Dneska už ani ta fantazie moc lidem neslouží a je to škoda. Protože co jiného než naše virtuální světy nám zůstane když vše ostatní zmizí?