Následujicí text píše člověk, který pracoval v domově důchodců, jehož součástí bylo ležákové oddělení, pracoval v pohřební službě a také žil několik let se zdravotní sestrou, pracujicí na jednotce kardio JIP. Rovněž člověk jehož rodiče a spousta kamarádů jsou 65+.
Je to delší text. Proto prosím, při jeho čtení soustřeďte svoji pozornost na jeho obsah.
Dnešní doba je divná. Lidé dělají nepochopitelné věci, kvůli nové nemoci. A to i přesto, že ještě loni byla smrtelná úplně jiná choroba. Hlavním krédem všech médií je věta „Musíme chránit starší spoluobčany a chronicky nemocné lidi. Důvodem je strach ze smrti. Tuto přirozenou a nevyhnutelnou část našeho života jsme tak vytěsnili ze svého okolí, že jsme ochotni obětovat svůj život proto, abychom nezemřeli. Jenže, je to správně?
Co když ve spoustě případů, tyto lidi chráníme proti jejich vůli? Co když to část z nich vůbec nechce? V mém okolí jich totiž není málo. Lidí, žijících krásný plný život na základě hesla „Musím dokud můžu“. Většina dnešních lidí svůj život promrhá u televize. Pracováním v práci která je nebaví. A důvodem je to, aby se obklopovali věcmi, které vlastně k ničemu nepotřebují. Jen aby ukázali, že na to mají. Neustále říkají, „Udělám to později“ a také zapomínají co bylo nedávno.
Svoje příbuzné odkládají do domova důchodců, vzpomenou si na ně když potřebují pohlídat děti, nebo děti kapesné ale běda jak se k nim přiblíží smrt. Udělají vše, aby zachovali jeho život. Moje bývalá slečna tak popisovala případy velmi časté, kdy na takové JIP leží někdo 80+, tedy ve věku, kdy zemřít není nic zvláštního a rodina než aby se doma u postele důstojně rozloučila, což se ještě nedávno dělalo, chodí pak třeba i 2 měsíce koukat na tělo plné hadiček do proskleného akvária, protože jejich sobectví jim nedovolí to, aby nechali člověka odejít a zůstal jim ve vzpomínkách.
Dnes je vše zavřené. Nesmí se cestovat. Nesmí se na víno, pivo, do divadla, na koncert. Protože chráníme ty nemohoucí a chronicky nemocné. Pohled lidí, na které nikdy nesáhla smrt.
Já se ocitl v životě dvakrát v situaci, kdy jsem věděl, že zemřu. Zásahem vyšší moci se to nestalo. Ale já dostal do života dar, vážit si života a pokusit se o vše co můžu, protože zítra už tu být nemusím.
Představte si, že okolo mne je hromada starších aktivních lídí. I kolem 70 – 80 let, kteří netuší, kdy odejdou. Stejně tak i docela dost lidí co mají posledních pár měsíců života. Ti všichni a tato skupina není malá, ví že zemřou. Chtějí si užít ty poslední okamžiky v těle plném sil, protože jim došlo že smrt je blízko.
Jenže nemohou. Nemohou do hor. Nemohou navštívit děti v zahraničí. Nemohou se potkat každý pátek u deci bílého. Vzít vnoučata do zoo nebo kina. Užívat si radost ze života. radosti třeba z posledních dní, nebo měsíců.
Musí sedět doma a čekat na smrt, spolu s těmi, které si smrt už zavolala a jen sedí v čekárně.
Protože chráníme ty, u kterých je smrt velmi blízko a není cesty zpět. Jen proto aby žili o pár měsíců déle. Kvůli tomuto, ti kteří by žít chtěli, nemohou.
A to je sobecké. Tomu se říká „moderní svět a morálka“
