Jaromír kratký blog

Fenomén poslední doby. Něco se mi nelibí tak proti tomu začnu bojovat anebo aspoň dám najevo svůj nesouhlas. Nestojím stranou, bojuju z plných sil, křičím jak se mi to nelibí, organizuju odbojové skupiny, svolávám lidi se stejným záměrem a spolu ruku v ruce jdeme proti tomu co nás štve a co nás prudí!

Na internetu a facebooku…

Klasickým příkladem dnešní doby, aspoň u nás v Olomouci, je mrakodrap šantovka tower. O co jde? Developer, zde v Olomouci zastoupen panem Moravkem se rozhodl, že k obřímu nákupnímu centru postaví, ne úplně škaredý, ale přece jen mrakodrap, ve kterém budou soukromé byty. Což je budova která stojící vedle hystorického centra, a naruší tak výhled na celkové panoráma Olomouce.

Proti této skutečnosti se samozřejmě zvedla vlna odporu jak ze strany architektů v čele se sdružením za krasnou Olomouc a také ze strany umělců, mladých lidí (většinou naplav, nebo lidí co se po ukončení studia stejně odstehují jinam)

V dnešní době je používáno několik druhů boje, které praktikují obě skupiny. Hlasitá diskuse, nadávání u piva a nebo si můžu jako dukaz nesouhlasu zmenit profilovku na facebooku. Pravda, nekteří pořádájí veřejné diskuse, kde pro lidi které pozvali kamarádi přednesu hromadu studií o tom jak je to špatné aaano.

Samozřejmě že pokud se proti tomuto způsobu boje ohradím jsem označen ze blba a je řečeno „dělám aspon něco!“

Ne přátelé neděláte nic…

A nikdy nic neuděláte. Ono je totiž strašně jednoduché na někoho nadávat u počítače, nebo u stolu v hospodě. ale pak většinou skutek utek. Málo kdo má odvahu k nějakému smysluplnému činu. Je jedno jestli to řeknete člověku do telefonu, napíšete na chatu, nebo řeknete osobně. Je jedno jestli to napíšete sprejem na ten barák, řeknete to investorovy do očí, přivážete se k plotu stavby nebo ke kolům bagru, nebo se, jako Jan Palach, nebo mniši v tibetu na prostest upálíte Důležité je, že to uděláte.

Jenže je tu problém. Tím problémem je ohrožení vlastní jistoty. Jistoty, že neztratím práci, kamarády, nebudu ohrožen na životě, nebo minimálně nebudu za blba.

To co píšu není plácání, ale text od člověka, kterého 1x vyhodily za jeho nazory z práce, 2x odešel sám než by si nechal srát na hlavu a nedávno ztratil kamaráda, prtože mu jako jediný řekl to, co si všichni myslí, a přestože s tím co řekl souhlasí radějí mlčí aby neohrozily svoji jistotu.

Přátelé, pokud chcete protestovat proti čemukoliv, protestujte. Ale pořádně a nebo se na to úplně vykašlete, protože útok masivní letákovou kampaní nikam nevede!

p.s. doporučuju se kouknout třeba na youtube a některé dokumenty o akcích greenpeace.

Nemám v podstatě nic proti náboženství, přestože tvrdím, že katolická církev zde způsobila mnohem větší paseku, než Hitler a komunisti dohromady. To bude ale tím, že tuhle firmu nepovažuji za náboženské hnutí.

Moje holka se teď chystá pracovat do emirátů, a kromě hromady papírů které musí vyplnit (je jich fakt moc), musí také absolvovat různá školení a jedno z nich je, jak se chovat v této zemi, aby to nepohoršilo lidi a nenarušilo jejich náboženstvím daná pravidla. tedy se musí naučit jak se chovat a přizpůsobit, této muslimsky velmi zaměřené zemi.

Pokud by se totiž odmítla tato pravidla naučit a dokonce je vědomě porušila, čeká ji v lepším případě vyhoštění z dané země a bude jí znemožněn i další návrat v budoucnu.

Ovšem naopak to nějak nefunguje.

Náboženská tolerance, jak chce EU, je naprosto v pořádku. Koneckonců křešťana z emirátů taky nevyhodí pokud bude dodržovat pravidla oblékání a chování. V tomto je i muslimská víra tolerantní (přestože pro fanatické vyznavače kteří evidentně nepochopily o čem víra je). A tady je právě kámen úrazu. Pokud totiž jede muslim do států, které jsou jiné víry primárně, než je muslimské náboženství, měl by také dodržovat naše pravidla. například pokud má někdo psa (pro muslimy nečisté zvíře) neměl by se dožadovat jeho odstranění z blízkosti své osoby, ale prostě ho tolerovat, protože Pán a ten pes jsou tu doma, kdežto on je tu hostem.

Pokud se mi nelíbí pravidla země do které jedu, pak je mojí povinností tam nejezdit, a nebo se prostě přizpůsobit. Část muslimů to pochopila a prostě pravidla respektují a pokud to tak udělají i ostatní, potom jsou zde rovněž vítáni. Pokud ne, prosím zůstaňte doma a žijte v pokoji.

Většina lidí má v sobě díky výchově zakódováno to, že pokud mají partnera tak je v podstatě jejich majetkem. Tento pocit je dán podprahově, ale u některých lidí tento pocit dosáhne takové síly, že se dostane do popředí a dokáže dost zkomplikovat život nejen jemu, ale i partnerovy.

Přitom slovo „moje“ nemá z hlediska majetku, ve vztahu naprosto co dělat. Pokud řeknu je to můj partner, znamená to, že k sobě patříme, jako k sobě patří třeba limetka a a rum v mojitu. Oboje by fungovalo i samostatně, ale dohromady to tvoří funkční celek, který dokáže skvěle spolupracovat. To je ale vše. Rozhodně nám to nedává právo ovládat partnera a říkat mu co má dělat, jak se oblékat a podobně. Účast ve vztahu je naprosto dobrovolná věc a partneři ani tak neztrácejí svoji absolutní svobodu. Ovšem pozor, absolutní svoboda v takovém rozsahu, že nedojde k ohrožení partnera. To se týká hlavně svobody v sexuální oblasti. Tady už je to na inteligenci člověka aby posoudil, jaké nasledky může mít jeho čin.

Opravdová láska totiž není v tom že partnera považuji za svůj majetek, ale naopak dokážu mu dát naprostou svobodu. Pokud to funguje oboustraně, nemá partner důvod mne opustit a ve většině případů ani nemá potřebu vyhledávat jiného. Samozřejmě i plná svoboda nás nezbavuje toho, že se o partnera zajímáme a že tu vždy budeme pro něj, když nás bude potřebovat a to za každých okolností (jak to ostatně slibujeme při svatebním obřadu a stvrzuje prstýnkem co by důkazem o tomto). Pokud totiž nejevíme zájem, může to být pro partnera znamení že nás může opustit. Dostat se v této oblasti do rovnováhy je nesmírně těžké a ne každý to zvládne. Smutné je, že dnešní lidé, většinou dávají mezi svobodný vztah a nezájem rovnítko. Což je buhužel špatně.

Další věc, která dokáže narušit bezproblémově, na těchto principech fungujicí vztah, je lidská závist a práskačství. To je zváště tady u nás narodním sportem a pokud si náš partner někde, kde nejsme spolu, trochu „vyhodí z kopýtka“ okamžitě se vě většině případů najde někdo, kdo má potřebu nám to sdělit, a většinou nechápe, že nás to vůbec nezajímá a zajímat by ani nemělo.