Řeším teď dva dny jeden případ v rámci mého projektu a s dotyčnou řešíme minulost.
Řeším teď dva dny jeden případ v rámci mého projektu a s dotyčnou řešíme minulost. Tak bylo o čem přemýšlet.
Víte minulost nevyřešíte. Nemáte jak. Už to proběhlo a nic na tom nejde změnit. Můžete se z toho ponaučit, omluvit se, nebo se stydět, ale to je tak všechno.
Občas má tendence se člověk k minulému vracet. Protože mozek je nastavený tak, že si pamatuje to hezké, což je právě třeba u vztahů dost problém. Vždy nám zůstane „srdce“ trochu otevřené do minulosti, právě kvůli tomuto nastavení mysli. Vzpomínky na dobré věci vám totiž vždy zůstanou. A je dobré si je uchovat. Zároveň je ale dobré nevytěsnit ty špatné.
Dotyčná se mě ptala co má dělat.
Doporučil jsem jí, že pokud má pocit, že to má znovu zkusit. Ať se zastaví, začne zhluboka dýchat a nechá hlavou běžet vzpomínky. Ale ne ty dobré, ale ty, kvůli kterým tento vztah opustila. Ať se připraví na to, že bude třeba brečet.
A to se netýká jen násilného vztahu. Funguje to všeobecně. Malé promile návratu dopadne opravdu dobře a člověk pak ztratí další část života, kterou mohl věnovat něčemu, nebo někomu úplně jinému.
Tak, že až se vás kamarád kamarádka zeptá na otázku minulosti, poraďte mu tohle dechové cvičení.
