Jeden moudrý muž kdysi napsal:
Cesta Samuraje je založena na smrti.
Meditace na nevyhnutelnou smrt by měla být cvičena denně.
Každý den, když je tělo i mysl v klidu, by měl člověk meditovat o rozervání šípy, střelami, kopími a meči.
A každý den bez výjimky by se dotyčný měl považovat za mrtvého.
Toto je podstata cesty samuraje.
Nejsem samuraj, i když se snažím žít podle kodexu Buši-do (je zde na blogu také). Nicméně již několik let se téma smrti dotýká mé osoby více něž bych chtěl. Jednu dobu dokonce, jsem pohřbíval někoho známého v průměru 3-4 do roka. Mladé lidi, co zemřeli náhle a třeba i cizím zaviněním. Práce v pohřební službě byla také silnou zkušeností o tom, že je tady a teď.
Čím víc člověk stárne, tím více se člověk blíží smrti a také se dostane do fáze kdy zjistí, že už je teoreticky za polovinou svého života. Spousta lidí okolo mne se do té poloviny ani nedostala.
Přesto každý den sleduji různá dilemata a zamýšlení nad maličkostí jen proto, aby okolí nemělo špatné mínění z mé osoby, či abych neztratil přátele, nebo snad peníze.
Proč se lidé bojí oslovit neznámé lidi na ulici, říkat pravdu a hlavně žít svůj život?
Okamžik našeho života je znám, jeho konec se ovšem nedozví nikdo. Dokonce ani člověk kterému oznámí doktor, že zemře, se nemusí trefit do data smrti.
Bojíme se smrti, ale přitom i skutku, který máme v plánu vykonat. A přitom pokud se ten skutek nepovede nic se nestane, něco malého se změní a nás to posune dopředu, následuje jen další nádech a další teď. Ale jednou něco neuděláme a třeba nádech nepřijde. Strach z názoru na nás je větší, než z toho že zemřeme.
„Každým dalším nádechem pokračuje život, každé vydechnutí může být poslední a následuje smrt“
Na závěr vám ukážu video o jednom americkém záchranáři. Podle jeho zkušeností se umírající lidé nejvíc bojí toho, že nežily svůj život a nevykonali nic důležitého.
