Pražíme kafe

Prázdná hospoda, je deštivo a jediný návštěvník je můj kamarád se zájmem o kafe, k jehož přípravě se stočila diskuse u baru, kde si dával svého ležáká. Kdysi jsem dostal zelenou kávu z etiopie a tak nám přišlo jako dobrej nápad zkusit ji udělat tak nějak po staru na koleni (v hrnci.

702866_10208004882462856_1654364775_n

První věc je, že ji musíte míchat opravdu zběsile. po nějakých 3 minutách začne konečně hnědnout  a po dalších cca 5 se ozve první praskání a po dalších dvou jste zhruba v této fázi

12380063_10208004928424005_489875795_n

Protože byla plná slupek které se uvolní při pražení je potřeba vzduchem vyfoukat slupky ven. No nemáme ventilátor atak jsem kávu přesypával ve dvou miskách a vyfoukával slupky pusou.

12399082_10208004936504207_1589744036_n

Další fáze bylo třídění na barové desce a odstranění spálených, nedopražených nebo defektních zrn, která by kazila chuť této kávy. Nechtělo se nám čekat na odvětrání kafe a tak jsme proti pravidlům udělali kávu hned.

IMG_20151217_211110

No po práci která trvala dalších 5 minut jsme bohužel zjistily, že nemáme váhu. Takže espresso bohužel, no naštěstí máme džezvu a tak jsme kávu praženou takto, udělali metodou starou jako káva sama. Protože vím že dvě plné čajové lžičky kávy jsou 8 gramů cca. Po namletí káva voněla jako klasické kvalitní kafe.

IMG_20151217_212059

IMG_20151217_212526

No a jdem na to!

IMG_20151217_212713

12398987_10208005010986069_1469319125_n

Káva dobrá, neměla tak plné tělo jako káva pražená v mašině, ale možná to bylo i tím že jsme ji nenechali odpočinout. tak třeba příště.

Fernando Corona – Murcof

Narodil se v roce 1975 v Mexickém městě Tijuana. Jeho první kontakt s hudbou byl u nich doma, otec hrával na harmoniku. Protože chtěl hrát taky, koupil pro něj a jeho sestru levné klávesy, Jeho však zajímalo spíše jak vlastně vzniká hudba a začal zkoumat způsob tvorby a designu hudby. Zajímal se hlavně o Bacha a Beatles. Zatímco jeho máma poslouchala spíše klasickou mexickou hudbu, jeho otec ho učil poslouchat klasiku a také mu vysvětloval jak vlastně celá kompozice funguje.

Kolem 15 roku věku, začal brát lekce klavíru a hudební kompozice a také dostal dárek, od svého otce, což byly první klávesy Casio se samplerem.  Fascinovalo že může nahrávat zvuky okolí a transformovat je v jiné (což mu vydrželo zřejmě do dnes). Později začal navštěvovat alternativní klub u nich ve městě a objevil další alternativní elektronickou hudbu jako Depeche mode, skinny puppy, Front line assembly a další.

Kolem roku 1988 se dostal konečně k lepším klavesám značky Kawai a také začal programovat některé zvuky na počítači commodore 64. Tvořil hlavně acidovou hudbu a hudbu ve stylu Kraftwerk. S dalšími dvěma přáteli pak založil skupinu Vortex, aktivní do roku 1991.

Elektro akustické projekty (1994):

Začíná kooperovat s eexperimentálními skupinami jako Elohim, nebo Arvoles, což je corssover projekt s ženským vokálem. Poté začal skládat hudbu pro taneční projekt Ensenáda, což ho přivedlo k moderní minimalistické hudbě  a moderní vážné hudbě. Začíná také poprvé používat zpětnou vazbu pro tvorbu hlukového pozadí ve svých skladbách. Začal také digitálně zpracovávat samply klasické hudby a míchat je s prvky doom metalu ambientu a noise. V roce 1994 až 1996 studoval hru na violoncello. V roce 1998 pak zvukovou kompozici a aranžmá na Harpera music v Kalifornii.

 

V roce 2001 hrál Murcof s Nortec collective na festivalu Sonar a jeho jeho kamarád ho přesvědčil aby mu dal svoje demo. To následně vedlo k vydání jeho prvního vinylu a hraní na festivalech jako Mutek nebo znovu na Sonaru. Během dalších let postupně vydal dalších 5 alb a v roce 2014 pak spolupracoval s Erikem Truffazem na jeho albu Being Human Being

Olomouc Prosinec 2015

Kdysi jsem napsal krátký text o tomhle krásném městě. Teď když brouzdám ulicemi sám, jsem si udělal krátkou procházku s focením. Přikládám i text a fotografie k němu.

 

Siluety krásných žen se tiše odráží v žulových kostkách smáčených kapkami deště z kašny vládce moří.

O kus dál harmonikář vyluzuje tóny na svoji heligonku a za každou minci tiše poděkuje úklonem hlavy.

Rozhovor dvou mužů, z nichž jeden je majitel malého, ale naprosto skvělého knihkupectví, je přerušen cinkáním tramvaje projíždějící okolo kavárny kde mladý umělec píše své básně, políbený múzou u dobré kávy.

Na zastávce, čekající na odjezd do svého cíle, tiše naslouchají lidé píšťale,kterou vypráví starý pištec svůj životní příběh, aby později až slunce zapadne za věž Dómu, odešel do hospody ve které génius loci sálá ze stěn, kde vznikají příběhy života i smrti, a kde moudro starších šíří se vzduchem a je předáváno dál i mimo zdi university a její knihovny stojící nedaleko.

To je Olomouc.

Tiché město beze spěchu…

IMG_0014 IMG_0015 IMG_0016

Carsten Nicolai alias Alva Noto

Jeden z mých oblíbených experimentátorů v oblasti hudby a videa. Narodil se v roce 1965 v německu, a je to vystudovaný architekt. V roce  1992 založil Voxxx. Kulturní a komunikační centrum v Chemnitzu a  roce 1999 pak hudební label Raster Noton.

Nicolai vytvořil mnoho audiovizuálních instalací po celém světě, třeba Guggenheimu, New Yorku, SF MoMA, Modern Art Oxford, NTT Tokyo, Tate Modern a Venice Biennale v Italii. Tvoří i velkoformátové printy na kterých zobrazuje zmíněné ruchy a šumy vizuálně.

51324_NICOLAI

Moiré W2

Carsten_Nicolai

moiré glas (Skleněné desky na kovovém sloupu) Otáčením se desky překrývají a výtváří různá moaré.

Jeho koncert jsem zažil pouze jednou, ovšem stálo to za to, jeho hlasitá ruchová hudba spojená s projekcí různých pruhů a barevných objektů byla zážitkem na který nezapomenu snad nikdy.

Paf 2015

Nuž na pafu jsem byl naposled snad před třemi roky na koncertě umělce jmenem Raster Noton, od té doby mne k PAF nic netáhlo, až mě na něj teď přesvědčila moje Ostravská kamarádka Vesna. Festivalová nálada byla však dosti pokažena zkoušením zdravit své známé, kterým moje jméno po převzetí kina dosti zhořklo v ústech a tak byla chodba Konviktu plná rozpačitých pohledů zakončena přednáškou o trikovém filmu značným diletantem.

Jediné co mne na pafu vlastně letos bavilo bylo to, že s Vesnou děláme spolu stale stejné skopičárny jako dicky a celé okolí je nám tak nějak vlastně u prdele.

_DSC9772

P.S. Pokus o gerilla performace tentokrat nevyšel tak snad příště:)

_DSC9777

_DSC9778 _DSC9786 _DSC9789

Žiletky

Tento text není inspirován Filipem Topolem, ačkoliv by se to mohlo zdát, no já psí vojáky objevil poměrně pozdě a hlavně nejsem hudebník a už vůbec ne velký znalec tohoto bohužel již nežijícího muzikanta a textaře.

Držím ji v ruce, jako každý kluk v mém věku  15 let. Dostanete se do fáze kdy vám začnou růst první fousy a táta vám daruje váš první holící strojek. Bylo to v době kdy firma jiná než astra z Jevíčka neměla na našem trhu šance. A tak jsem dostal speciální stojek na klasické žiletky. Teď držím v ruce malý plátek ostrého kovu a vzpomínám jak táta vždycky vyšel v neděli z koupelny a voněl zvláštní kolínskou zvanou pitralon, která byla jediná k dostání a dělala tak ze všech stejnou identitu. Později když jsme měl první holku používala moje holítko na úplně jinou část těla a pitralon pak rozhodně nepoužívala, jen nějaký olejíček který hezky voněl a při společném milování zpříjemňoval pobyt mojí hlavy v jejím klíně, kdy jsem jí způsoboval štěstí a slast. Teď je mi 17. Stále používám z nostalgie klasické holítko a vzpomínám na krásné chvilky s mojí slečnou. Společné procházky, zmrzlinu i milování v parku po cestě z kina, kdy okolo keře kde jsme trávily tyto chvíle chodily lidé a a dělali celou událost jaksi vzrušující než by bylo doma v posteli, nebo ve výtahu v našem domě.  Její hnědé vlasy krásně voněli po heřmánku a ne jako ty moje po levném šamponu kopřiváku za deset korun ze sámošky na rohu, kde se stále zastavil čas.

Krásné dva roky oběhly a běží teď před očima. Včera jsem ji potkal venku šťastnou a rozesmátou, šla proti mě a usmála se na mne. Jediná vada na kráse je že se vede za ruku s mým nejlepším kamarádem Karlem. A tak tu teď ležím na zemi a držím v ruce svoji žiletku, není mi zima, protože odspodu jde krásné teplo, to moje krev rozlévající se po podlaze vytváří ten krásný pocit tepla a mnou prostupuje klid a mír. Je to krásný konec.

děkuji

Astra diu Jevíčko

O karkulce

Každý zná pohádku o kakulce s vlkem, myslivcem a babičkou a každý zná i její šťastný konec ale co když je všechno jinak?

Jednou takhle v patek odpoledne seděla celá rodina malé karkulky u oběda v jejich malém bytě o dvou pokojích na kraji šumavského lesa a povídali si o životě. Najednou táta karkulky povídá „Už je ti deset karkulko a do znamená, že už jsi dost velká holka, aby jsi se mohla vydat na cestu za babičkou sama, přes les a zůstat u ní přes víkend na prazdninách, co ty na to, zvládneš to?“ Karkulka vyrostla o deset centimetrů na židly, protože táta o ní právě prohlásil že je velká holka. „jasně tati!“ Maminka karkulky se chystala protestovat, ale pak se usmála a řekla že tedy ano. Karkulka viděla že tatínkuv úsměv věnovaný mamince má kouzelnou moc a že maminka tatínkovi věří když ji označil za velkou holku. Ve skutečnosti bylo onim kouzlo to, že tatínek s trčil mamince pod stolem ruku do kalhotek a usměvem jí naznačil, že až karkulka vypadne na víkend sama k babičce, nemusí si na celý víkend brát ani prádlo, protože budou mít celej malej dům pro sebe a tudíž jí to tatínek udělá nejen na stole u kterého obědvají, ale i v koupelně, ložnici nebo na podlaze a nemusí u toho dokonce ani používat kožený roubík pro maminku, která je hodně vášnivá a u sexu hlasitá.

Po obědě karkulka dostala krosnu plnou dobrot pro sebe a pro babičku, pusu na čelo a vyrazila na cestu.
Na kraji lesa si našla zelenou turistickou značku a vydala se po ní. Šumava je totiž chráněná krajiná oblast a tudíž karkulka nemůže chodit kudy se jí zlíbí, ale jen po předem vyznačených trasách. Zhruba po 2 kilometrech z desíti, se trochu zatáhlo a karkulku obklopil tmavý les, plný zvláštních zvuků a karkulka se začala trochu bát. Pak si ale řekla že je přece velká holka a kdyby přišla zpátky domů asi by tatínek neměl radost (což je vzhledem k předchozím událostem jistě pravda) A tak si řekla že je to jen les a že zvířátka jsou hodná a nemají důvod jí ublížit.

Po nějaké době potkala turisty a ti se divily že tak malá holčička jde s tak velkým batohem sama po lese. Karkulka je poslala s klidem do prdele (už mohla je velká holka přece) a za hlasitého nadávání turistů se vydala dál k babičce.

Za nějakou dobu dorazila na druhou stranu lesní cesty kde na samotě v malé chalupě bydlela babička. No babička jí říkala karkulka, ve skutečnosti to byla statná padesátnice která se starala o blaho několika mužů z okolních vesnic. Maminka o ní říkala že je pečovatelka nebo tak něco.
Když se blížila k domečku, začalo to vypadat že brzo začne pršet. Na zatažené obloze se honily mraky a v dálce zazněl hrom. Karkulku trochu překvapilo, že dveře do babiččina domu jsou otevřené takhle k večeru, přece jen babička bydlí na samotě, proto radějí zavolala na babičku. Když se ale neozvala opatrně vešla dovnitř. Na lavici v předsíni našla karkulka vypitého myslivce a došlo jí, že babička asi něco slavila, protože tenhle alkohol pila vždycky s tatinkem když měl třeba narozeniny, a nebo měla narozeniny karkulka. To ona ale pít nemohla a vlastně ani nechtěla, protože tatínek jí dal jednou olíznout skleničku abylo to strašně hořké pití.

Karkulka postoupila dále do chodby a v tom uviděla babičku. Tedy její horní polovinu jak leží na zemi hlavou směrem do chodby. Měla otevřené oči a lehce sebou škubala. Karkulka dostala strašný strach a rozhodla se doběhnout do kuchyně a zavolat telefonem pomoc, protože byla sice velká holka ale nidko jí neřekl co má v takových situacích dělat. když přiběhla na roh dveří, narazila břichem do velkého vlka, a náraz jí odhodil dozadu do chodby. To co před sebou viděla jí přinutilo se vyzvracet.

Vlk totiž hodoval na babiččině těla a stihl už sežrat dolní polovinu, a její zbytek ležel v kaluži krve. To jak se babička škubala byla jeho snaha urvat ostrými zuby kus masa z babiččina břicha. Vlk vycenil zuby a zavrčel. Krvavé tesáky v jeho čelistech karkulku vyděsily k smrti. Chtěla se otočit, a utéci, ale krosna na zádech jí to v úzké chodbě neumožnila. Začala tedy pomalu couvat dozadu. Nespouštěla vlka z očí a pomalu se snažila dostat ke dveřím, od kterých byla asi 2 metry. Vlk na ni koukal a vrčel, nicméně vypadalo to, že jí jen zastrašuje, protože se nehýbal. Karkulka k němu vysílal očima signál, že mu jeho hostinu rozhodně nechce sebrat a že jde pomalu pryč. V tom vedle sebe uviděla kliku od dveří a to znamenalo že bude brzo venku a jakmile dveře zabouchne bude zachráněna. V tom se vlk nahrbil a vystartoval proti karkulce. Ta okamžitě udělal rychlý krok dozadu a zůstala za poutko od krosny zachycena za kliku od dveří která měla být její záchranou. Chtěl začít hruzou křičet, ale vlk byl rychlejší. Poslední zvuk který se tak ozval chodbou byla karkulčina čelist která praskla, když se jí vlk zakousl do obličeje.

Paní temna

Povídka pro kamarádku.

 

Probouzíš se na hliněné zemi, všude tma a hlučné ticho. Na sobě jen bederní roušku a celé vybledné tělo, které nespatřilo roky slunce, máš pokryté ranami do krve, červenými pruhy, kousanci a škrábanci jako by jsi se popral s tygrem. Nejnápadnější je kruh krvavých škrábanců okolo krku, ze kterého ještě lehce teče krev. Vůbec nic si nepamatuješ, přemýšlíš kdo jsi, kde jsi se tu vzal a proč je tvé tělo v takovém stavu. Nic tě nenapadá, pomalu otáčíš hlavu a v dále vidíš malé ale jasné světlo. Vydáváš se proto na cestu k tomu světlu a po několika hodinách pomalé chůze proložené mnoha pády a bolestí přicházíš k tomu místu. Je to černý stan, z jehož vchodu vychází světlo ke kterému jsi směřoval.

Není to však obyčejné světlo…

je temné

temné jako myšlenka na smrt…

Odhrnuješ plachtu u vchodu a vcházíš dovnitř. Celá podlaha je nepříjemná na dotek, jakoby člověk procházel přes pole pokryté mokrou hlínou, podíváš se pod sebe a chce se ti zvracet, místo koberce je podlaha pokrytá kusy masa, ještě čerstvého jako tvoje myšlenka která ti právě běží hlavou poté, co se rozhlédneš okolo. stěny stanu jsou pokryté obrazy, jako z Goyova zlého snu. Samé utrpení a násilí, ne v podobě jakou si lze v lidské mysli představit, ale mnohem dál, až za krajní meze.

Prostorem se line hudba temná tak, že zhmotňuje samotnou podstatu strachu v jeho čisté podobě. začínáš se třást a propadat panice, tvé srdce tluče jako o závod a pocit vzadu v hlavě ti velí utíkej. Ty jsi však jako omámen a se skloněnou hlavou postupuješ dopředu, i přes nepřekonatelnou fyzickou bolest ze strachu co příjde.

Před tebou se objevuje hromada kostí. Lidských kostí, které jsou však uspořádány do pravidelného tvaru, jakoby nějaké schodiště vedoucí nahoru. Zvedneš hlavu a spatříš trůn na němž sedí žena. Dlouhé Leské černé kozačky, končící podvazkovým pásem pod sukní z latexu. Má černou podprsenku zdobenou ostny, pod níž se rýsuje ozdoba piercingu a na rukou latexové rukavice. Má smyslné rty, namalované černou rtěnkou, v očích pohled hluboký jako strach. Pokyne hlavou a ty jdeš po schodech nahoru. Dorazíš k jejím nohám a poklekneš. Okolo jejího trůnu potaženého rudým sametem sedí na vodítku z ostnatého drátu stejní jako ty. Spatříš jedno vodítko ležet volně na zemi, paralyzován strachem a ovládán jejím pohledem se pomalu vydáš k němu. Ona však vytáhne krátký jezdecký bič, přejede jím po tvém těla a když dorazí k bradě pozvedne ti hlavu. zadíváš se jí do očí a její pohled tě spaluje jako slunce, třeseš se a pláčeš.

Ona pootočí hlavu a ty se podíváš stejný směrem. teď pochopíš že to nejsou obrazy, ale lidská těla zavěšená na hácích v pózách nesnesitelných pro život. jejich pohledy prosí o smrt a ona se jen usmívá. pod těmito těly je dřevěná lavice, u které jsou nachystány volné háky, lesknoucí se jako šperky.

Podíváš se znovu do jejích očí, které se zalesknou, chtíčem a vše pochopíš…

trest za útěk z jejího království…

Pomalu se vydáš tím směrem a pak tě pohltí temnota bolesti.