Žiletky

Tento text není inspirován Filipem Topolem, ačkoliv by se to mohlo zdát, no já psí vojáky objevil poměrně pozdě a hlavně nejsem hudebník a už vůbec ne velký znalec tohoto bohužel již nežijícího muzikanta a textaře.

Držím ji v ruce, jako každý kluk v mém věku  15 let. Dostanete se do fáze kdy vám začnou růst první fousy a táta vám daruje váš první holící strojek. Bylo to v době kdy firma jiná než astra z Jevíčka neměla na našem trhu šance. A tak jsem dostal speciální stojek na klasické žiletky. Teď držím v ruce malý plátek ostrého kovu a vzpomínám jak táta vždycky vyšel v neděli z koupelny a voněl zvláštní kolínskou zvanou pitralon, která byla jediná k dostání a dělala tak ze všech stejnou identitu. Později když jsme měl první holku používala moje holítko na úplně jinou část těla a pitralon pak rozhodně nepoužívala, jen nějaký olejíček který hezky voněl a při společném milování zpříjemňoval pobyt mojí hlavy v jejím klíně, kdy jsem jí způsoboval štěstí a slast. Teď je mi 17. Stále používám z nostalgie klasické holítko a vzpomínám na krásné chvilky s mojí slečnou. Společné procházky, zmrzlinu i milování v parku po cestě z kina, kdy okolo keře kde jsme trávily tyto chvíle chodily lidé a a dělali celou událost jaksi vzrušující než by bylo doma v posteli, nebo ve výtahu v našem domě.  Její hnědé vlasy krásně voněli po heřmánku a ne jako ty moje po levném šamponu kopřiváku za deset korun ze sámošky na rohu, kde se stále zastavil čas.

Krásné dva roky oběhly a běží teď před očima. Včera jsem ji potkal venku šťastnou a rozesmátou, šla proti mě a usmála se na mne. Jediná vada na kráse je že se vede za ruku s mým nejlepším kamarádem Karlem. A tak tu teď ležím na zemi a držím v ruce svoji žiletku, není mi zima, protože odspodu jde krásné teplo, to moje krev rozlévající se po podlaze vytváří ten krásný pocit tepla a mnou prostupuje klid a mír. Je to krásný konec.

děkuji

Astra diu Jevíčko

O karkulce

Každý zná pohádku o kakulce s vlkem, myslivcem a babičkou a každý zná i její šťastný konec ale co když je všechno jinak?

Jednou takhle v patek odpoledne seděla celá rodina malé karkulky u oběda v jejich malém bytě o dvou pokojích na kraji šumavského lesa a povídali si o životě. Najednou táta karkulky povídá „Už je ti deset karkulko a do znamená, že už jsi dost velká holka, aby jsi se mohla vydat na cestu za babičkou sama, přes les a zůstat u ní přes víkend na prazdninách, co ty na to, zvládneš to?“ Karkulka vyrostla o deset centimetrů na židly, protože táta o ní právě prohlásil že je velká holka. „jasně tati!“ Maminka karkulky se chystala protestovat, ale pak se usmála a řekla že tedy ano. Karkulka viděla že tatínkuv úsměv věnovaný mamince má kouzelnou moc a že maminka tatínkovi věří když ji označil za velkou holku. Ve skutečnosti bylo onim kouzlo to, že tatínek s trčil mamince pod stolem ruku do kalhotek a usměvem jí naznačil, že až karkulka vypadne na víkend sama k babičce, nemusí si na celý víkend brát ani prádlo, protože budou mít celej malej dům pro sebe a tudíž jí to tatínek udělá nejen na stole u kterého obědvají, ale i v koupelně, ložnici nebo na podlaze a nemusí u toho dokonce ani používat kožený roubík pro maminku, která je hodně vášnivá a u sexu hlasitá.

Po obědě karkulka dostala krosnu plnou dobrot pro sebe a pro babičku, pusu na čelo a vyrazila na cestu.
Na kraji lesa si našla zelenou turistickou značku a vydala se po ní. Šumava je totiž chráněná krajiná oblast a tudíž karkulka nemůže chodit kudy se jí zlíbí, ale jen po předem vyznačených trasách. Zhruba po 2 kilometrech z desíti, se trochu zatáhlo a karkulku obklopil tmavý les, plný zvláštních zvuků a karkulka se začala trochu bát. Pak si ale řekla že je přece velká holka a kdyby přišla zpátky domů asi by tatínek neměl radost (což je vzhledem k předchozím událostem jistě pravda) A tak si řekla že je to jen les a že zvířátka jsou hodná a nemají důvod jí ublížit.

Po nějaké době potkala turisty a ti se divily že tak malá holčička jde s tak velkým batohem sama po lese. Karkulka je poslala s klidem do prdele (už mohla je velká holka přece) a za hlasitého nadávání turistů se vydala dál k babičce.

Za nějakou dobu dorazila na druhou stranu lesní cesty kde na samotě v malé chalupě bydlela babička. No babička jí říkala karkulka, ve skutečnosti to byla statná padesátnice která se starala o blaho několika mužů z okolních vesnic. Maminka o ní říkala že je pečovatelka nebo tak něco.
Když se blížila k domečku, začalo to vypadat že brzo začne pršet. Na zatažené obloze se honily mraky a v dálce zazněl hrom. Karkulku trochu překvapilo, že dveře do babiččina domu jsou otevřené takhle k večeru, přece jen babička bydlí na samotě, proto radějí zavolala na babičku. Když se ale neozvala opatrně vešla dovnitř. Na lavici v předsíni našla karkulka vypitého myslivce a došlo jí, že babička asi něco slavila, protože tenhle alkohol pila vždycky s tatinkem když měl třeba narozeniny, a nebo měla narozeniny karkulka. To ona ale pít nemohla a vlastně ani nechtěla, protože tatínek jí dal jednou olíznout skleničku abylo to strašně hořké pití.

Karkulka postoupila dále do chodby a v tom uviděla babičku. Tedy její horní polovinu jak leží na zemi hlavou směrem do chodby. Měla otevřené oči a lehce sebou škubala. Karkulka dostala strašný strach a rozhodla se doběhnout do kuchyně a zavolat telefonem pomoc, protože byla sice velká holka ale nidko jí neřekl co má v takových situacích dělat. když přiběhla na roh dveří, narazila břichem do velkého vlka, a náraz jí odhodil dozadu do chodby. To co před sebou viděla jí přinutilo se vyzvracet.

Vlk totiž hodoval na babiččině těla a stihl už sežrat dolní polovinu, a její zbytek ležel v kaluži krve. To jak se babička škubala byla jeho snaha urvat ostrými zuby kus masa z babiččina břicha. Vlk vycenil zuby a zavrčel. Krvavé tesáky v jeho čelistech karkulku vyděsily k smrti. Chtěla se otočit, a utéci, ale krosna na zádech jí to v úzké chodbě neumožnila. Začala tedy pomalu couvat dozadu. Nespouštěla vlka z očí a pomalu se snažila dostat ke dveřím, od kterých byla asi 2 metry. Vlk na ni koukal a vrčel, nicméně vypadalo to, že jí jen zastrašuje, protože se nehýbal. Karkulka k němu vysílal očima signál, že mu jeho hostinu rozhodně nechce sebrat a že jde pomalu pryč. V tom vedle sebe uviděla kliku od dveří a to znamenalo že bude brzo venku a jakmile dveře zabouchne bude zachráněna. V tom se vlk nahrbil a vystartoval proti karkulce. Ta okamžitě udělal rychlý krok dozadu a zůstala za poutko od krosny zachycena za kliku od dveří která měla být její záchranou. Chtěl začít hruzou křičet, ale vlk byl rychlejší. Poslední zvuk který se tak ozval chodbou byla karkulčina čelist která praskla, když se jí vlk zakousl do obličeje.

Paní temna

Povídka pro kamarádku.

 

Probouzíš se na hliněné zemi, všude tma a hlučné ticho. Na sobě jen bederní roušku a celé vybledné tělo, které nespatřilo roky slunce, máš pokryté ranami do krve, červenými pruhy, kousanci a škrábanci jako by jsi se popral s tygrem. Nejnápadnější je kruh krvavých škrábanců okolo krku, ze kterého ještě lehce teče krev. Vůbec nic si nepamatuješ, přemýšlíš kdo jsi, kde jsi se tu vzal a proč je tvé tělo v takovém stavu. Nic tě nenapadá, pomalu otáčíš hlavu a v dále vidíš malé ale jasné světlo. Vydáváš se proto na cestu k tomu světlu a po několika hodinách pomalé chůze proložené mnoha pády a bolestí přicházíš k tomu místu. Je to černý stan, z jehož vchodu vychází světlo ke kterému jsi směřoval.

Není to však obyčejné světlo…

je temné

temné jako myšlenka na smrt…

Odhrnuješ plachtu u vchodu a vcházíš dovnitř. Celá podlaha je nepříjemná na dotek, jakoby člověk procházel přes pole pokryté mokrou hlínou, podíváš se pod sebe a chce se ti zvracet, místo koberce je podlaha pokrytá kusy masa, ještě čerstvého jako tvoje myšlenka která ti právě běží hlavou poté, co se rozhlédneš okolo. stěny stanu jsou pokryté obrazy, jako z Goyova zlého snu. Samé utrpení a násilí, ne v podobě jakou si lze v lidské mysli představit, ale mnohem dál, až za krajní meze.

Prostorem se line hudba temná tak, že zhmotňuje samotnou podstatu strachu v jeho čisté podobě. začínáš se třást a propadat panice, tvé srdce tluče jako o závod a pocit vzadu v hlavě ti velí utíkej. Ty jsi však jako omámen a se skloněnou hlavou postupuješ dopředu, i přes nepřekonatelnou fyzickou bolest ze strachu co příjde.

Před tebou se objevuje hromada kostí. Lidských kostí, které jsou však uspořádány do pravidelného tvaru, jakoby nějaké schodiště vedoucí nahoru. Zvedneš hlavu a spatříš trůn na němž sedí žena. Dlouhé Leské černé kozačky, končící podvazkovým pásem pod sukní z latexu. Má černou podprsenku zdobenou ostny, pod níž se rýsuje ozdoba piercingu a na rukou latexové rukavice. Má smyslné rty, namalované černou rtěnkou, v očích pohled hluboký jako strach. Pokyne hlavou a ty jdeš po schodech nahoru. Dorazíš k jejím nohám a poklekneš. Okolo jejího trůnu potaženého rudým sametem sedí na vodítku z ostnatého drátu stejní jako ty. Spatříš jedno vodítko ležet volně na zemi, paralyzován strachem a ovládán jejím pohledem se pomalu vydáš k němu. Ona však vytáhne krátký jezdecký bič, přejede jím po tvém těla a když dorazí k bradě pozvedne ti hlavu. zadíváš se jí do očí a její pohled tě spaluje jako slunce, třeseš se a pláčeš.

Ona pootočí hlavu a ty se podíváš stejný směrem. teď pochopíš že to nejsou obrazy, ale lidská těla zavěšená na hácích v pózách nesnesitelných pro život. jejich pohledy prosí o smrt a ona se jen usmívá. pod těmito těly je dřevěná lavice, u které jsou nachystány volné háky, lesknoucí se jako šperky.

Podíváš se znovu do jejích očí, které se zalesknou, chtíčem a vše pochopíš…

trest za útěk z jejího království…

Pomalu se vydáš tím směrem a pak tě pohltí temnota bolesti.

Procházka

Jdeme na procházku okolo polí. Úzká cesta, lemovaná z jedné strany nízkými stromy, bez listí a z druhé strany široké pole, lehce zasněžené. Koukáme okolo sebe a smějeme se. Máme dobrou náladu, slunce svítí, nehřeje sice, ale i to stačí k úsměvu na tváři. Najednou se otočíš do těch stromů a voláš „hele tady sedí kočka!“. Opravdu, je mourovatá, taková ta klasická domácí kočka, po hlavě jí leze moucha a ona soustředěně kouká před sebe.
Podívám se doleva a naproti ní sedí druhá! Najednou zjišťuji, že mezi nimi sedí černý havran. Celá ta scéna je nějaká divná. Zaměřuji se na detail téhle trojice. Oko kočky, zobák černého ptáka, moucha lezoucí po hlavě kočky, ptáka druhé kočky. Najednou zjišťuji kde je chyba.
Ta zvířata jsou mrtvá!
Můj pohled se oddaluje a rozkrývá pohled na celé stromořadí, všude okolo jsou mrtvá zvířata a ptáci! za nohy tu visí několik zajíců, mrtvý tetřev, pas a další zvířata. Mají ustrnulý výraz a jen koukají před sebe. Sleduji tvůj vyděšený obličej a rychle skáčeme dolů ze srázu, do úkrytu. Je absolutní ticho. Nepohne se ani lísteček jen ve vzduchu je cítit takové divné napětí.
Beru telefon a volám známému myslivci. říká ať zachovám klid že přijede a vše vyřešíme. O chvilku později přijíždí auto, vystupují z něj dva muži z toho jeden je můj kamarád. Ten se začíná bavit s tebou. Já neslyším slova jen zvuk hlasu a diskutuji s druhým mužem, později zjištuji že je to syn mého kamaráda.
střih!
Objímáme se ve dveřích, dostávám polibek na rozloučenou a ptám se o čem jsi se bavila s tím myslivcem. Oddaluješ se a říkáš „být tebou moc teď nechodím ven a máme se začít bát o své zdraví. Celé to zasahuje do hodně vysokých kruhů.“
Otáčíš se a mizíš s úsměvem do tmy…

Focení pro Český rozhlas Olomouc

Fischerová/Načeva/Vtípil: Sestře duši
„Běž za mě prosit, sestro!“ Tímto výkřikem začíná jedinečná nahrávka, kterou v premiéře uslyší posluchači vltavského Souzvuku v neděli 22. listopadu v 14 hodin. Básně Sylvy Fischerové ze zatím poslední vydané sbírky Sestra duše, ale i další často neznámé texty zhudebnili pro Český rozhlas původce hluku Tomáš Vtípil a zpěvačka Monika Načeva. V záznamu živě provedené kompozice je doprovodí interpretací slova herečka Marie Jansová. Některé z uvedených skladeb se v budoucnu také stanou základem nového alba dvojice Načeva-Vtípil. Autorsky se na pořadu podílel i jeho režisér Tomáš Soldán. Pořad natočil mistr zvuku Zdeněk Slavotínek.

zp032zp028zp011

Dětský bazar

Čtení této povídky je nevhodné slabším povahám!

 

V roce 2014 se v České republice ztratilo 5600 dětí. Některé se našli a některé ne. Nicméně je také spousta dětí jejihž ztrátu nikdo neohlásil a jejihž rodiče ani neměly tu potřebu nějaké hlášení podávat. Vždyť nové auto, nebo luxusní dům jsou věci které Vám zadarmo nikdo nedá. Teda skoro zadarmo.

Pokud patříte k lidem kteří mají raději luxus než děti, máte dvě možnosti jak to udělat. První je si děti vůbec nepořídit apeníze které za jejich výchovu ročně utratíte použít třeba na auto nebo dovolenou. Druhá možnost je ovšem mnohem zajímavější. Pořídit si dítě a co nejmladší jej zanést do zařízení zvané dětský bazar. Takový krámek najdete v každém větším městě. V zapadlých uličkách kam nikdo nechodí a nebo přímo v centru města najdete dveře zrušených obchodů, kde se ovšem čile obchoduje. Protože kde je nabídka je i poptávka.

Pokud znáte heslo a nebo Vás někdo dovede do tohoto obchodu, a to jen za předpokladu, že máte krasné dítě ne starší než 3 měsíce, otevřou se vám dveře do prostor, které budou zařízeny velmi luxusně. Klientela pro kterou jsou určeny si to žádá. Pouze za plentou bude nerezový stůl, kachličky až ke stropu a na zdi mnoho zajímavých nastrojů jako pilka, sekáček, velké pákové kleště a podobně. Je to odběrní místo, Kde se za slušné peníze dají prodat části dětí určené pak na výrobu předmětů denní potřeby, zbytky se pak odhazují do šachty vedle odběrového místa. Jsou určené ke spálení a nebo za rohem většinou najdete malé čínské bistro, protože pověra o kočkách má silné kořeny a nidko vlastně netuší jak kočičí maso chutná, nepříjde ani jedna část nazmar.

V přední části je pak většinou červený koberec, stolek z mahogonu a na něm vychlazené šampaňské Lanson Old Vintage Brut, 1988, protože klientela si to prostě žádá. Křeslo potažené kůži z vlastní produkce je vrcholem celého prostoru, který ovšem obsahuje i nezbytné předměty určené k prodeji. Na stěně jsou většinou hodiny s pravými ručičkami
na stolku vedle šampaňského pak malý zakulacený popelníček. Sako z nejjemější kůže pak doplňují knoflíky nápadně připomínajicí bradavky malých holčiček a jemný prášek ve stříbrném pouzdře udělá z vaší ženy krásku s alabastrovou pletí, vžyť peeling ze zubů malých dětí je to nejlepší co si můžete přát. I kondom z ovčích střívek je pasé když se najde mnohem jemnější materiál. To všechno tu najdete, a mnohem více. Jen musíte být vyvolený pro dětský bazar.

Proč nekupovat E-čtečku knih?

1) Když usnete v parku s otevřenou knihou na obličeji, nebude to vypadat tak divně jako když usnete přikrytí čtečkou.

2) Když už usnete přikrytí čtečkou, pravěpodobně se vzbudíte se spáleným obličejem, protože Vám ji někdo v průběhu spanku ukradne.

3) Když necháte knihu polouženou na baru, nebo stolku v kavárně je vysoká pravděpodobnost, že tam bude i po vašem návratu.

4) S knihou vypadáte jako intelektuál, se čtečkou jako IT.

5) Kniha se Vám nikdy nevybije a nikdy nepotřebujete k jejímu provozu Wi-Fi nebo elektřinu.

6)  Police plná knih vypadá lépe, než v jedom rohu natlačená čtečka.

7) Do čtečky se nedají schovat peníze, aby byly znovu nalezeny, až se změní koruna na euro.

8) Když na knihu omylem šlápnete, pravěpodobně bude fungovat i po této nehodě.

9) Knihu Vám muže autor podepsat i s věnováním.

 

a konečně

10) V případě krizove situace, jsem opravdu zvědav jak si stránkou ze čtečky utřete prdel…