Výlet

Jedeme na výlet. Já řídím, žena sedí vedle mne. Na sedačce vzadu sedí 10 letá Alenka a v dětské sedačce pak malinká olinka. Je krásné slunečné počasí, a tak jedeme do malého městečka  nedaleko beskyd, na návštěvu. Hrnem si to předpisově po hlavní cestě z rádia hraje super muzika a žena, která sedí vedle si dělá srandu z dětí, které se hlasitě smějí. Už nějakou dobu se mě snaží vyblikat řidič za mnou, nechápe, že je tu 90 km rychlost a že já se svoji rodinou nebudu závodit. Naštěstí se udělá vedle v pruhu volno a on, s velkým zrychlením a prostředníčkem nahoru ujíždí do dálky.

 

“Však si jeď já nikam nespěchám.”

 

Usmívám se na ženu, krásnou pihovatou, hnědovlásku a hladím ji po noze, těšíme se na tu lahvinku bílého až děti usnou na terase jejich domu.

 

Z vedlejší silnice se blíží kamion docela rychle.

 

Mizí mi úsměv ze rtů a pak už jen zvětšující se znak na přední části kabiny.

 

Náraz…

 

Rotace…

 

Tma…

 

slyším pípat kardiogram

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Otevírám oči, před sebou mám hasiče, kteří stříhají moje auto na kusy, koukám do zrcátka, zadní část auta je skoro pryč. Necítím bolest, ale od pasu dolů jsem bez nohou a mám palubní desku v břiše.

 

Děti! Žena!

 

“Neotáčejte se prosím”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Dívám se do prava. Vedle mě sedí zdravotník a právě se chystá nabrat do injekce nějakou tekutinu z ampulky.

 

“Můžete prosím s tím lékem počkat? Děkuju.”

 

Podívá se na mě tázavě.

 

“Rád bych vám něco řekl, jen minutku”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Ruce mu klesnou.

 

“Víte, můj život je super. mám krásnou rodinu, hezký dřevěný dům.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Rodiče už nemám, ale měl jsem je moc rád.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Můj život byl jedno velké dobrodružství, vždycky jsem se snažil lidem pomáhat a nic za to nechtěl.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Hlavní bylo za každou cenu mluvit pravdu, protože lež se vždycky ukáže, i když si dá občas na čas, je to tak?”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Podíval se na mne a pokýval hlavou.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Víte je zajímavé, že pokud jde o to zkusit oslovit cizího člověka v klubu spousta lidí do toho jde bezhlavě, ale požádat třeba o peníze na akci, to je problem. Odvaha je zvláštní.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Já riskoval často ve všem, protože poslání do prdele je zadarmo. A ten risk nevyšel vždycky, ale občas perfektně. Viz moje rodina.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Těžko se mi dýchá”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Nuže příteli, poté co jsem vám teď řekl. Mám pro vás ještě jednu informaci. Mám dobrej pozorovací talent.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Jsem fotograf, víte.

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“A budu moc rád, když řeknete teď pravdu, protože pravda je důležitá, je to tak?”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Ano”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Nuže v zrcátku, které je v nestandardním úhlu, je za autem trojice černých plachet. Je to moje rodina prosím?”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Hasiči přestali pracovat a koukají na zdravotníka a jeho reakci.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Ten se podívá okolo sebe, pak na podlahu auta

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“ano je”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Volnou ruku celou od krve, pomalu sunu kdysi oknem ven. Podávám ji hasičům, kteří mi sní potřásají rozpačitě.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Pak ji podám zdravotníkovi. Přijímá rovněž.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Děkuju za skvělou práci”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Víte nikoho už nemám.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“A můj život je krásný, víc než bych si přál.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Myslím, že rodina je důležitá.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Mějte hezký den…”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Nespěchejte.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Pokládám zdravotníkovi ruku na jeho.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Ušetří drahý lék příteli.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Rodina.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Je vše.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Jdu za nimi…”

 

————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————–

 

Maso

Restaurace ve válečné Praze 1944. Je sice skoro obsazeno, ale přicházející muž se nebojí navázat rozhovor s mužem u jehož stolu je volná židle.

„Dobrý den, máte zde volno?“

„Ano mám, posaďte se“

„Koukám že pracujete, dle těch všech papírů“

„Máte pravdu samé problémy, málo vagonů na převoz dobytka“

„To znám také obchoduji s dobytkem a masem.“

„opravdu no vidíte, ale asi na jiné úrovni ne? Já mám na starost odstranit neužitečné a staré kusy, takové které porušují kvalitu“

„To máte pravdu, já jsme na druhé straně spektra. Náš dobytek je nejlepší z celé Evropy!“

„Opravdu?  To je zajímavé, provádíte asi drsnou selekci, že?“

„To ano! Vyřadíme skoro každý druhý kus. Chceme prvotřídní kvalitu! Ale člověk má pak chuť se úplně zakousnout jak to vidí okolo sebe!“

„To já to mám občas podobně. Sem tam se objeví kousek radost pohledět, člověk má chuť jej pohladit a ochutnat! Ale vím, že uvnitř je to všechno špatně a musí být zlikvidován!“

„Kolik tak kusů denně projde Vaší továrnou na smrt, řeknu-li to tak drsně.“

„Netřeba se bát ostrých slov, koneckonců továrna na smrt to v podstatě je. No řekl bych, že kolem 20 000 kusů denně to bude.“

„To je skutečně docela dost zkaženého masa. Věřím, že občas berete i něco od nás.“

„Je to možné. Občas možná něco na polévku, dělníci v dnešní zimě potřebují zahřát.“

„A mohu se zeptat, jakým způsobem ten dobytek usmrcujete? Řeším to teď u nás, a elektřina je značně nešetrná“

„No, řešíme to plynem, je to rychlé a jednotlivé kusy odpadají velmi rychle, pak je spálíme. Je to efektivní a levné“

„Zajímavé, bylo by možné to vidět? Teda já svůj dobytek pálit nehodlám to nechám na kuchařích.“

„No pokud zvládnete ten pohled proč ne?“

„Jatka jako jatka, ne?“

„Asi máte pravdu. Promiňte ale jak se vlastně jmenujete příteli z oboru?“

„Izák Wolderstein, obchodník s dobytkem a drůbeží, těší mě.“

„Rudolf Hösse, tábor Osvětim, těší mne také“

Žiletky

Tento text není inspirován Filipem Topolem, ačkoliv by se to mohlo zdát, no já psí vojáky objevil poměrně pozdě a hlavně nejsem hudebník a už vůbec ne velký znalec tohoto bohužel již nežijícího muzikanta a textaře.

Držím ji v ruce, jako každý kluk v mém věku  15 let. Dostanete se do fáze kdy vám začnou růst první fousy a táta vám daruje váš první holící strojek. Bylo to v době kdy firma jiná než astra z Jevíčka neměla na našem trhu šance. A tak jsem dostal speciální stojek na klasické žiletky. Teď držím v ruce malý plátek ostrého kovu a vzpomínám jak táta vždycky vyšel v neděli z koupelny a voněl zvláštní kolínskou zvanou pitralon, která byla jediná k dostání a dělala tak ze všech stejnou identitu. Později když jsme měl první holku používala moje holítko na úplně jinou část těla a pitralon pak rozhodně nepoužívala, jen nějaký olejíček který hezky voněl a při společném milování zpříjemňoval pobyt mojí hlavy v jejím klíně, kdy jsem jí způsoboval štěstí a slast. Teď je mi 17. Stále používám z nostalgie klasické holítko a vzpomínám na krásné chvilky s mojí slečnou. Společné procházky, zmrzlinu i milování v parku po cestě z kina, kdy okolo keře kde jsme trávily tyto chvíle chodily lidé a a dělali celou událost jaksi vzrušující než by bylo doma v posteli, nebo ve výtahu v našem domě.  Její hnědé vlasy krásně voněli po heřmánku a ne jako ty moje po levném šamponu kopřiváku za deset korun ze sámošky na rohu, kde se stále zastavil čas.

Krásné dva roky oběhly a běží teď před očima. Včera jsem ji potkal venku šťastnou a rozesmátou, šla proti mě a usmála se na mne. Jediná vada na kráse je že se vede za ruku s mým nejlepším kamarádem Karlem. A tak tu teď ležím na zemi a držím v ruce svoji žiletku, není mi zima, protože odspodu jde krásné teplo, to moje krev rozlévající se po podlaze vytváří ten krásný pocit tepla a mnou prostupuje klid a mír. Je to krásný konec.

děkuji

Astra diu Jevíčko

O karkulce

Každý zná pohádku o kakulce s vlkem, myslivcem a babičkou a každý zná i její šťastný konec ale co když je všechno jinak?

Jednou takhle v patek odpoledne seděla celá rodina malé karkulky u oběda v jejich malém bytě o dvou pokojích na kraji šumavského lesa a povídali si o životě. Najednou táta karkulky povídá „Už je ti deset karkulko a do znamená, že už jsi dost velká holka, aby jsi se mohla vydat na cestu za babičkou sama, přes les a zůstat u ní přes víkend na prazdninách, co ty na to, zvládneš to?“ Karkulka vyrostla o deset centimetrů na židly, protože táta o ní právě prohlásil že je velká holka. „jasně tati!“ Maminka karkulky se chystala protestovat, ale pak se usmála a řekla že tedy ano. Karkulka viděla že tatínkuv úsměv věnovaný mamince má kouzelnou moc a že maminka tatínkovi věří když ji označil za velkou holku. Ve skutečnosti bylo onim kouzlo to, že tatínek s trčil mamince pod stolem ruku do kalhotek a usměvem jí naznačil, že až karkulka vypadne na víkend sama k babičce, nemusí si na celý víkend brát ani prádlo, protože budou mít celej malej dům pro sebe a tudíž jí to tatínek udělá nejen na stole u kterého obědvají, ale i v koupelně, ložnici nebo na podlaze a nemusí u toho dokonce ani používat kožený roubík pro maminku, která je hodně vášnivá a u sexu hlasitá.

Po obědě karkulka dostala krosnu plnou dobrot pro sebe a pro babičku, pusu na čelo a vyrazila na cestu.
Na kraji lesa si našla zelenou turistickou značku a vydala se po ní. Šumava je totiž chráněná krajiná oblast a tudíž karkulka nemůže chodit kudy se jí zlíbí, ale jen po předem vyznačených trasách. Zhruba po 2 kilometrech z desíti, se trochu zatáhlo a karkulku obklopil tmavý les, plný zvláštních zvuků a karkulka se začala trochu bát. Pak si ale řekla že je přece velká holka a kdyby přišla zpátky domů asi by tatínek neměl radost (což je vzhledem k předchozím událostem jistě pravda) A tak si řekla že je to jen les a že zvířátka jsou hodná a nemají důvod jí ublížit.

Po nějaké době potkala turisty a ti se divily že tak malá holčička jde s tak velkým batohem sama po lese. Karkulka je poslala s klidem do prdele (už mohla je velká holka přece) a za hlasitého nadávání turistů se vydala dál k babičce.

Za nějakou dobu dorazila na druhou stranu lesní cesty kde na samotě v malé chalupě bydlela babička. No babička jí říkala karkulka, ve skutečnosti to byla statná padesátnice která se starala o blaho několika mužů z okolních vesnic. Maminka o ní říkala že je pečovatelka nebo tak něco.
Když se blížila k domečku, začalo to vypadat že brzo začne pršet. Na zatažené obloze se honily mraky a v dálce zazněl hrom. Karkulku trochu překvapilo, že dveře do babiččina domu jsou otevřené takhle k večeru, přece jen babička bydlí na samotě, proto radějí zavolala na babičku. Když se ale neozvala opatrně vešla dovnitř. Na lavici v předsíni našla karkulka vypitého myslivce a došlo jí, že babička asi něco slavila, protože tenhle alkohol pila vždycky s tatinkem když měl třeba narozeniny, a nebo měla narozeniny karkulka. To ona ale pít nemohla a vlastně ani nechtěla, protože tatínek jí dal jednou olíznout skleničku abylo to strašně hořké pití.

Karkulka postoupila dále do chodby a v tom uviděla babičku. Tedy její horní polovinu jak leží na zemi hlavou směrem do chodby. Měla otevřené oči a lehce sebou škubala. Karkulka dostala strašný strach a rozhodla se doběhnout do kuchyně a zavolat telefonem pomoc, protože byla sice velká holka ale nidko jí neřekl co má v takových situacích dělat. když přiběhla na roh dveří, narazila břichem do velkého vlka, a náraz jí odhodil dozadu do chodby. To co před sebou viděla jí přinutilo se vyzvracet.

Vlk totiž hodoval na babiččině těla a stihl už sežrat dolní polovinu, a její zbytek ležel v kaluži krve. To jak se babička škubala byla jeho snaha urvat ostrými zuby kus masa z babiččina břicha. Vlk vycenil zuby a zavrčel. Krvavé tesáky v jeho čelistech karkulku vyděsily k smrti. Chtěla se otočit, a utéci, ale krosna na zádech jí to v úzké chodbě neumožnila. Začala tedy pomalu couvat dozadu. Nespouštěla vlka z očí a pomalu se snažila dostat ke dveřím, od kterých byla asi 2 metry. Vlk na ni koukal a vrčel, nicméně vypadalo to, že jí jen zastrašuje, protože se nehýbal. Karkulka k němu vysílal očima signál, že mu jeho hostinu rozhodně nechce sebrat a že jde pomalu pryč. V tom vedle sebe uviděla kliku od dveří a to znamenalo že bude brzo venku a jakmile dveře zabouchne bude zachráněna. V tom se vlk nahrbil a vystartoval proti karkulce. Ta okamžitě udělal rychlý krok dozadu a zůstala za poutko od krosny zachycena za kliku od dveří která měla být její záchranou. Chtěl začít hruzou křičet, ale vlk byl rychlejší. Poslední zvuk který se tak ozval chodbou byla karkulčina čelist která praskla, když se jí vlk zakousl do obličeje.

Paní temna

Povídka pro kamarádku.

 

Probouzíš se na hliněné zemi, všude tma a hlučné ticho. Na sobě jen bederní roušku a celé vybledné tělo, které nespatřilo roky slunce, máš pokryté ranami do krve, červenými pruhy, kousanci a škrábanci jako by jsi se popral s tygrem. Nejnápadnější je kruh krvavých škrábanců okolo krku, ze kterého ještě lehce teče krev. Vůbec nic si nepamatuješ, přemýšlíš kdo jsi, kde jsi se tu vzal a proč je tvé tělo v takovém stavu. Nic tě nenapadá, pomalu otáčíš hlavu a v dále vidíš malé ale jasné světlo. Vydáváš se proto na cestu k tomu světlu a po několika hodinách pomalé chůze proložené mnoha pády a bolestí přicházíš k tomu místu. Je to černý stan, z jehož vchodu vychází světlo ke kterému jsi směřoval.

Není to však obyčejné světlo…

je temné

temné jako myšlenka na smrt…

Odhrnuješ plachtu u vchodu a vcházíš dovnitř. Celá podlaha je nepříjemná na dotek, jakoby člověk procházel přes pole pokryté mokrou hlínou, podíváš se pod sebe a chce se ti zvracet, místo koberce je podlaha pokrytá kusy masa, ještě čerstvého jako tvoje myšlenka která ti právě běží hlavou poté, co se rozhlédneš okolo. stěny stanu jsou pokryté obrazy, jako z Goyova zlého snu. Samé utrpení a násilí, ne v podobě jakou si lze v lidské mysli představit, ale mnohem dál, až za krajní meze.

Prostorem se line hudba temná tak, že zhmotňuje samotnou podstatu strachu v jeho čisté podobě. začínáš se třást a propadat panice, tvé srdce tluče jako o závod a pocit vzadu v hlavě ti velí utíkej. Ty jsi však jako omámen a se skloněnou hlavou postupuješ dopředu, i přes nepřekonatelnou fyzickou bolest ze strachu co příjde.

Před tebou se objevuje hromada kostí. Lidských kostí, které jsou však uspořádány do pravidelného tvaru, jakoby nějaké schodiště vedoucí nahoru. Zvedneš hlavu a spatříš trůn na němž sedí žena. Dlouhé Leské černé kozačky, končící podvazkovým pásem pod sukní z latexu. Má černou podprsenku zdobenou ostny, pod níž se rýsuje ozdoba piercingu a na rukou latexové rukavice. Má smyslné rty, namalované černou rtěnkou, v očích pohled hluboký jako strach. Pokyne hlavou a ty jdeš po schodech nahoru. Dorazíš k jejím nohám a poklekneš. Okolo jejího trůnu potaženého rudým sametem sedí na vodítku z ostnatého drátu stejní jako ty. Spatříš jedno vodítko ležet volně na zemi, paralyzován strachem a ovládán jejím pohledem se pomalu vydáš k němu. Ona však vytáhne krátký jezdecký bič, přejede jím po tvém těla a když dorazí k bradě pozvedne ti hlavu. zadíváš se jí do očí a její pohled tě spaluje jako slunce, třeseš se a pláčeš.

Ona pootočí hlavu a ty se podíváš stejný směrem. teď pochopíš že to nejsou obrazy, ale lidská těla zavěšená na hácích v pózách nesnesitelných pro život. jejich pohledy prosí o smrt a ona se jen usmívá. pod těmito těly je dřevěná lavice, u které jsou nachystány volné háky, lesknoucí se jako šperky.

Podíváš se znovu do jejích očí, které se zalesknou, chtíčem a vše pochopíš…

trest za útěk z jejího království…

Pomalu se vydáš tím směrem a pak tě pohltí temnota bolesti.

Procházka

Jdeme na procházku okolo polí. Úzká cesta, lemovaná z jedné strany nízkými stromy, bez listí a z druhé strany široké pole, lehce zasněžené. Koukáme okolo sebe a smějeme se. Máme dobrou náladu, slunce svítí, nehřeje sice, ale i to stačí k úsměvu na tváři. Najednou se otočíš do těch stromů a voláš „hele tady sedí kočka!“. Opravdu, je mourovatá, taková ta klasická domácí kočka, po hlavě jí leze moucha a ona soustředěně kouká před sebe.
Podívám se doleva a naproti ní sedí druhá! Najednou zjišťuji, že mezi nimi sedí černý havran. Celá ta scéna je nějaká divná. Zaměřuji se na detail téhle trojice. Oko kočky, zobák černého ptáka, moucha lezoucí po hlavě kočky, ptáka druhé kočky. Najednou zjišťuji kde je chyba.
Ta zvířata jsou mrtvá!
Můj pohled se oddaluje a rozkrývá pohled na celé stromořadí, všude okolo jsou mrtvá zvířata a ptáci! za nohy tu visí několik zajíců, mrtvý tetřev, pas a další zvířata. Mají ustrnulý výraz a jen koukají před sebe. Sleduji tvůj vyděšený obličej a rychle skáčeme dolů ze srázu, do úkrytu. Je absolutní ticho. Nepohne se ani lísteček jen ve vzduchu je cítit takové divné napětí.
Beru telefon a volám známému myslivci. říká ať zachovám klid že přijede a vše vyřešíme. O chvilku později přijíždí auto, vystupují z něj dva muži z toho jeden je můj kamarád. Ten se začíná bavit s tebou. Já neslyším slova jen zvuk hlasu a diskutuji s druhým mužem, později zjištuji že je to syn mého kamaráda.
střih!
Objímáme se ve dveřích, dostávám polibek na rozloučenou a ptám se o čem jsi se bavila s tím myslivcem. Oddaluješ se a říkáš „být tebou moc teď nechodím ven a máme se začít bát o své zdraví. Celé to zasahuje do hodně vysokých kruhů.“
Otáčíš se a mizíš s úsměvem do tmy…

Dětský bazar

Čtení této povídky je nevhodné slabším povahám!

 

V roce 2014 se v České republice ztratilo 5600 dětí. Některé se našli a některé ne. Nicméně je také spousta dětí jejihž ztrátu nikdo neohlásil a jejihž rodiče ani neměly tu potřebu nějaké hlášení podávat. Vždyť nové auto, nebo luxusní dům jsou věci které Vám zadarmo nikdo nedá. Teda skoro zadarmo.

Pokud patříte k lidem kteří mají raději luxus než děti, máte dvě možnosti jak to udělat. První je si děti vůbec nepořídit apeníze které za jejich výchovu ročně utratíte použít třeba na auto nebo dovolenou. Druhá možnost je ovšem mnohem zajímavější. Pořídit si dítě a co nejmladší jej zanést do zařízení zvané dětský bazar. Takový krámek najdete v každém větším městě. V zapadlých uličkách kam nikdo nechodí a nebo přímo v centru města najdete dveře zrušených obchodů, kde se ovšem čile obchoduje. Protože kde je nabídka je i poptávka.

Pokud znáte heslo a nebo Vás někdo dovede do tohoto obchodu, a to jen za předpokladu, že máte krasné dítě ne starší než 3 měsíce, otevřou se vám dveře do prostor, které budou zařízeny velmi luxusně. Klientela pro kterou jsou určeny si to žádá. Pouze za plentou bude nerezový stůl, kachličky až ke stropu a na zdi mnoho zajímavých nastrojů jako pilka, sekáček, velké pákové kleště a podobně. Je to odběrní místo, Kde se za slušné peníze dají prodat části dětí určené pak na výrobu předmětů denní potřeby, zbytky se pak odhazují do šachty vedle odběrového místa. Jsou určené ke spálení a nebo za rohem většinou najdete malé čínské bistro, protože pověra o kočkách má silné kořeny a nidko vlastně netuší jak kočičí maso chutná, nepříjde ani jedna část nazmar.

V přední části je pak většinou červený koberec, stolek z mahogonu a na něm vychlazené šampaňské Lanson Old Vintage Brut, 1988, protože klientela si to prostě žádá. Křeslo potažené kůži z vlastní produkce je vrcholem celého prostoru, který ovšem obsahuje i nezbytné předměty určené k prodeji. Na stěně jsou většinou hodiny s pravými ručičkami
na stolku vedle šampaňského pak malý zakulacený popelníček. Sako z nejjemější kůže pak doplňují knoflíky nápadně připomínajicí bradavky malých holčiček a jemný prášek ve stříbrném pouzdře udělá z vaší ženy krásku s alabastrovou pletí, vžyť peeling ze zubů malých dětí je to nejlepší co si můžete přát. I kondom z ovčích střívek je pasé když se najde mnohem jemnější materiál. To všechno tu najdete, a mnohem více. Jen musíte být vyvolený pro dětský bazar.

Pádové otázky

Ležím břichem dolů, vítr mi vane do tváře. Mám zavřené oči. Čas běží. Proč vlastně? jmenuji se Hugo, já vím je to divné jméno, ale řekněte rodičům něco, když jste rádi že vůbec dejcháte, pořádně nevidíte a navíc vás hned zmlátěj, že tohle jako ne. Tohle jméno je shit mami, chci jiné! Ne nejde to. Na druhou stranu pořád lépe, než kdybych se jmenoval třeba Břéťa, nebo narodit se v dnešní době, kdy je moderní dávat dětem jména slavných. Sotva bych po porodu otevřel oči a poprvé zaostřil na svou nohu kde je tlustým fixem napsáno jméno. Co cožéé? Nééé to nemůže bejt pravda!! Řekněte mi někdo že se nejmenuji SÁMER!! Bože strašná představa!! Nebo takovej Chujan Alvarez. Jméno jak pro Gigola ze 4% menšiny. Vůbec je stejně zajímavé kde se tyhle kokotiny berou, Nějaké telenovely a podobné seriály, koukat se na to nedá, hezké ženské tam nejsou a děj taky ne. je to jako pustit si v mikrovlnce kuře na pokračování.

Hm ten větřík je značně nepříjemný potřeboval bych i oči otevřít, mno zkusím se otočit na záda. Héép! Kurnik kachna! takové kousek kolem mě. Chyběl jen kousek a byla tam kam bych ji určitě nechtěl. Jí by se to asi taky nelíbilo, jednak by smrděla a potom, ta barva. jsem na zádech. je to pohoda, jen bych aj ty nohy potřeboval udržet u sebe. vlají mi jak zvonáče pana Elvise. Dám si aspoň ruce na prsa. Ještě že mám takovou kvalitní bundu, ono v tomhle povětří by mi byla asi docela kosa. Kalhoty nic moc, ale. ,no není se čemu divit. rifle za čištapaděsat, nejsou zrovna od Lee. Proč jsem vlastně tady vás asi zajímá, že?

Někoho jsme docela nasral a to jakože dost, Ono když bossovi hlavní české mafie při souloži s jeho manželkou strčíte brokovnici do řiti není to zrovna Mírovej argument. Ale na druhou stranu, kde ženská zažije takovou ejakulaci? Stejně se už nepochlubí nemá komu, a hlavně jak, když někomu chybí dolní část břicha je to docela problém. On takovej orgasmus brokovnicí je k nepřežití. Bohužel jsem zapomněl, že tenhle člověk si stihl pořídit za sebe náhradu. Synka rychlého jak agenti berňáku a vychcaného jak baníkovec po 8 pivech. Ten hajzl pěkně přebral firmu po tatínkovi a pak si na mě počkal, Prej pomsta za papínka! Pche takové kecy. Byl to pěkný srab. Poslal na mě takové dvě almary a sebrali mě zrovna když sem balil takovou pěknou roštěnku. Nemám to lehké no. Byla to bitka jako prase, trocha krve, skla… burbonu. Tullamurka tuším, byla dobrá, akorát ne na ksichte se sklem místo ledu. Docela to řezalo a ta almara s hlavou jako drtič na odpadky mě ani neošetřila. Co si člověk sám neudělá to nemá. Hm začíná se trochu oteplovat. Je to příjemné, No bodejť by ne taky je přece léto ne? Teď bych byl se svou ženou někde venku v pohodě sluníčko by svítilo, šly bychom někam na palouček a pomalu by se to nějak, ale znáte to. Nemůžu to sem psát co kdyby to četli děti nebo podobná havěť. Poškodilo by je to morálně a to přece nejde. Potom by z nich vyrostlo něco takového jako ty dvě almary co mě dostali. hromada dostihového hovězího s nákrčním nádstavcem ve tvaru pravděpodobně hlavy a lebeční dutinou uvnitř. Zeptal jsme se toho jednoho jestli, když mu hodím do ucha korunu bude při kývání hlavou cinkat. Udělalo se mi temno před očima a zmizel mi nos. Kluci nemají moc smysl pro humor. poznal jsme to podle toho, že mi ruce smotali dohromady ostnatým drátem. Teď se smějete co, ale přál bych vám zkusit smrkat když nemáte nos. No otočím se na břicho a kouknu jak to vypadá. A DO PRDELE!!!…

Pohádka o snílkovi

Zasněný snílek sní o vysněné princezně, ta však nesní o zasněném snílkovi, ale

sní o jiném vysněném princi ve svých snech. Tento princ ovšem zatím nesní o

vysněné princezně zasněného snílka, pokud kdy bude snít o této vysněné

princezně ve svých snech. Zasněný snílek by rád snil svůj sen s vysněnou

princeznou, která ovšem o zasněném snílkovi nesní, ale ve svém snu sní o

podkoních, co hlídájí tisíce vysněných koní této vysněné snílkovi princezny.

Pokud je sen zasněného snílka skutečný, pak se nikdy nechce zasněný snílek

probudit do noční můry nesněného života vedle princezny která nesní svůj sen o

zasněném snílkovi…