Jdeme na procházku okolo polí. Úzká cesta, lemovaná z jedné strany nízkými stromy, bez listí a z druhé strany široké pole, lehce zasněžené. Koukáme okolo sebe a smějeme se. Máme dobrou náladu, slunce svítí, nehřeje sice, ale i to stačí k úsměvu na tváři. Najednou se otočíš do těch stromů a voláš „hele tady sedí kočka!“. Opravdu, je mourovatá, taková ta klasická domácí kočka, po hlavě jí leze moucha a ona soustředěně kouká před sebe.
Podívám se doleva a naproti ní sedí druhá! Najednou zjišťuji, že mezi nimi sedí černý havran. Celá ta scéna je nějaká divná. Zaměřuji se na detail téhle trojice. Oko kočky, zobák černého ptáka, moucha lezoucí po hlavě kočky, ptáka druhé kočky. Najednou zjišťuji kde je chyba.
Ta zvířata jsou mrtvá!
Můj pohled se oddaluje a rozkrývá pohled na celé stromořadí, všude okolo jsou mrtvá zvířata a ptáci! za nohy tu visí několik zajíců, mrtvý tetřev, pas a další zvířata. Mají ustrnulý výraz a jen koukají před sebe. Sleduji tvůj vyděšený obličej a rychle skáčeme dolů ze srázu, do úkrytu. Je absolutní ticho. Nepohne se ani lísteček jen ve vzduchu je cítit takové divné napětí.
Beru telefon a volám známému myslivci. říká ať zachovám klid že přijede a vše vyřešíme. O chvilku později přijíždí auto, vystupují z něj dva muži z toho jeden je můj kamarád. Ten se začíná bavit s tebou. Já neslyším slova jen zvuk hlasu a diskutuji s druhým mužem, později zjištuji že je to syn mého kamaráda.
střih!
Objímáme se ve dveřích, dostávám polibek na rozloučenou a ptám se o čem jsi se bavila s tím myslivcem. Oddaluješ se a říkáš „být tebou moc teď nechodím ven a máme se začít bát o své zdraví. Celé to zasahuje do hodně vysokých kruhů.“
Otáčíš se a mizíš s úsměvem do tmy…
