O Ztrátách

Tento příběh je pro všechny co třeba začínají podnikat.

Je o chybě, kterou udělá spousta podnikatelů.

Tento příběh je o ztrátách.

Nemluví však o smrti, to ne, ani o ztrátě majetku. Mluví o ztrátě vztahu, kvůli penězům. Teď si možná řeknete, že jsem dostal kopačky od nějaké zlatokopky a chci se jen vyplakat. Jen že, vše je trochu jinak.

V roce 2016 jsem provedl věc o které jsem risknul věc, kterou jsem nikdy nezkusil. Sbalit ženu s dítětem. Krásná dospělá žena, která měla sice nějaké problémy, ale ty nejsou v našem příběhu tak důležité. To důležité byla malá holčička z předchozího vztahu. V kočárku malé stvoření, kterému koukali z očí všichni čerti.

Já nikdy předtím dítě neměl a tak z počátku velkého strachu přistoupil na hru, ve které jsem se snažil získat důvěru malé holčičky, aby mě brala jako svého náhradního tátu. To se po nějaké době skutečně podařilo a já se mohl stát součásti fascinujícího divadla, kdy dítě objevuje svět a z malého dítěte v kočárku roste holčička, která začíná mluvit a pokládat všetečné a naprosto spontánní otázky, na které dospělí svět vlastně není připraven.

V té době jsem měl dvě práce kvůli dluhům, těšil se až vše splatím a konečně budu se svoji vznikající rodinou a popřípadě druhým dítětem bydlet ve společném bytě. S partnerkou jsme trávily volna venku jen když byla malá u tatínka a byly to neskutečné večírky. V podnikání se začali objevovat první úspěchy a já se těšil, že je vše na dobré cestě. Zároveň jsem ale viděl že tak jak rostla důvěra malé slečny ke mně, byla její maminka a moje partnerka smutná. Na otázky co se děje moc nereagovala nebo odpověděla nevím. Ke konci roku přišla velká rána v podobě odebrání licence na servis kávovarů jisté značky a s nimi velký propad firmy. Já však viděl že to zvládnu a bude mne celá firma živit. Tím jak jsme hodně pracoval a je viděl jednou za týden, jsem neměl ani energii dělat jiné věci a chtěl být v každém volnu jen u nich. A tak ve vzduchu zůstali nesplněné sliby a večery s alkoholem. Jen, že takto svět nefunguje.

Kolem vánoc jsem obdržel největší dárek. Malá se spontánně přiřítila přes celou kuchyň a s výkřikem já tě mám moc ráda, mne obejmula. Kdo nezažil ten pocit nepochopí. Děti totiž věci myslí opravdu spontánně. Pohled periferně však odhalil smutný pohled její maminky a moje tušení, že je něco špatně. To se bohužel potvrdilo a já po novém roce skončil jako partner. A jaký je výsledek téhle bajky?

Že honba za penězi nemá moc smysl, pokud máte lidi co vás milují. Rodina, ta správná totiž věci vždycky zvládne. Bude vám totiž spolu dobře i na zahradě v maringotce. A zavřít firmu, která se rozjíždí, nebo se snažit udržet firmu, která stagnuje a přijít o bohaté večírky, není věc, kterou nemůžete udělat. Ty vám totiž usínání vedle krásné ženy a obejmutí od malého človíčka, který vám důvěřuje nikdy nenahradí. A myslím, že tahle zkušenost není jen moje. A věřte, že myslet každý den na to, že tohle všechno není, nestojí za žádné peníze.

Spánek a sny

Dlouho jsem na blog nic nenapsal. Nestíhám. Ale teď jsem potkal kamarádku, které se o mě zdálo. A já ji chtěl poslat text, který mám ve svém deníku. je o snech a spánku. Rozhodl jsem se, napsat ho sem, protože, třeba zaujme i někoho dalšího.

Dříve než se dostaneme k tématu samotného spánku, je důležité pochopit, že existuje nekonečné množství paralelních realit. je to vědecky dokázaný stav, o který se opírá třeba teorie strun a velmi dobře, ač pro běžného smrtelníka složitě, se jí věnuje kniha Hyperprostor od Michio Kaku. Občas se tyto paralelní reality protknout a tím to, se plynule dostáváme ke snům a spánku.

Tedy. Ještě je důležitá jedna věc. A to je, že veškerá realita vzniká až v naší hlavě díky vědomí. Schválně. se zaměřte na malí pokus.

Běžte do prostoru který neznáte, ideálně, aby vás do něj někdo zavedl se zavázanýma očima. A teď popište, co máte za zády. Pravděpodobně to nedokážete. A teď se soustřeďte na to, co dělá váš zrak, když se otočíte. S malým zpožděním vykreslí to, co vidíte. Pokud budete pozorní, uvědomíte si, že celý ten obraz vznikl až ve vaší hlavě. Někde uprostřed. A teď konečně k tomu o čem chci psát.

Pokud totiž usnete opravdu hlubokým spánkem zůstane jen vědomí, které proplouvá paralelními realitami, naprosto náhodně a prožívá život vašeho Alter ega v jiné realitě. Což samozřejmě při vědomí nelze. To samé je vlastně když zemřete. Zůstane jen vědomí, které funguje dál. A tak se stane, že zatím co, v této realitě fungujete nějak, v té paralelní, jedné z mnoha paralelních, může být všechno jinak. Dá se s tím trochu experimentovat. Nám se s kamarádkou povedlo v jedné potkat. A byl to velmi intenzivní zážitek, který nelze publikovat. To se vám ale povede málo kdy. Většinou zažijete v paralelním světě jen nesplněná přání a nebo věci, které se promítnou i mimo snovou realitu, alias Déjá vu.

 

 

 

O sobectví

Následujicí text píše člověk, který pracoval v domově důchodců, jehož součástí bylo ležákové oddělení, pracoval v pohřební službě a také žil několik let se zdravotní sestrou, pracujicí na jednotce kardio JIP. Rovněž člověk jehož rodiče a spousta kamarádů jsou 65+.

Je to delší text. Proto prosím, při jeho čtení soustřeďte svoji pozornost na jeho obsah.

Dnešní doba je divná. Lidé dělají nepochopitelné věci, kvůli nové nemoci. A to i přesto, že ještě loni byla smrtelná úplně jiná choroba. Hlavním krédem všech médií je věta „Musíme chránit starší spoluobčany a chronicky nemocné lidi. Důvodem je strach ze smrti. Tuto přirozenou a nevyhnutelnou část našeho života jsme tak vytěsnili ze svého okolí, že jsme ochotni obětovat svůj život proto, abychom nezemřeli. Jenže, je to správně?

Co když ve spoustě případů, tyto lidi chráníme proti jejich vůli? Co když to část z nich vůbec nechce? V mém okolí jich totiž není málo. Lidí, žijících krásný plný život na základě hesla „Musím dokud můžu“. Většina dnešních lidí svůj život promrhá u televize. Pracováním v práci která je nebaví. A důvodem je to, aby se obklopovali věcmi, které vlastně k ničemu nepotřebují. Jen aby ukázali, že na to mají. Neustále říkají, „Udělám to později“ a také zapomínají co bylo nedávno.

Svoje příbuzné odkládají do domova důchodců, vzpomenou si na ně když potřebují pohlídat děti, nebo děti kapesné ale běda jak se k nim přiblíží smrt. Udělají vše, aby zachovali jeho život. Moje bývalá slečna tak popisovala případy velmi časté, kdy na takové JIP leží někdo 80+, tedy ve věku, kdy zemřít není nic zvláštního a rodina než aby se doma u postele důstojně rozloučila, což se ještě nedávno dělalo, chodí pak třeba i 2 měsíce koukat na tělo plné hadiček do proskleného akvária, protože jejich sobectví jim nedovolí to, aby nechali člověka odejít a zůstal jim ve vzpomínkách.

Dnes je vše zavřené. Nesmí se cestovat. Nesmí se na víno, pivo, do divadla, na koncert. Protože chráníme ty nemohoucí a chronicky nemocné. Pohled lidí, na které nikdy nesáhla smrt.

Já se ocitl v životě dvakrát v situaci, kdy jsem věděl, že zemřu. Zásahem vyšší moci se to nestalo. Ale já dostal do života dar, vážit si života a pokusit se o vše co můžu, protože zítra už tu být nemusím.

Představte si, že okolo mne je hromada starších aktivních lídí. I kolem 70 – 80 let, kteří netuší, kdy odejdou. Stejně tak i docela dost lidí co mají posledních pár měsíců života. Ti všichni a tato skupina není malá, ví že zemřou. Chtějí si užít ty poslední okamžiky v těle plném sil, protože jim došlo že smrt je blízko.

Jenže nemohou. Nemohou do hor. Nemohou navštívit děti v zahraničí. Nemohou se potkat každý pátek u deci bílého. Vzít vnoučata do zoo nebo kina. Užívat si radost ze života. radosti třeba z posledních dní, nebo měsíců.

Musí sedět doma a čekat na smrt, spolu s těmi, které si smrt už zavolala a jen sedí v čekárně.

Protože chráníme ty, u kterých je smrt velmi blízko a není cesty zpět. Jen proto aby žili o pár měsíců déle. Kvůli tomuto, ti kteří by žít chtěli, nemohou.

A to je sobecké. Tomu se říká „moderní svět a morálka“

 

 

O odpuštění

Občas vám někdo ublíží a občas ublížíte někomu vy. Nemusí to být záměr. Za ublížením se může skrývat dobrý úmysl. Většina lidí neubližuje záměrně. O to těžší je pak odpustit. Aby vám ten komu jste ublížili, odpustil. Aby jste tomu kdo vám ublížil odpustili.

Pokud jste neublížily, nebo vám neublížil záměrně samozřejmě. To chce sílu a stabilitu. Odpustit pokud byl za ublížením záměr to je jiný level. Ale jde to taky. Je to ta nejtěžší věc na světě a chce to velkou vnitřní sílu a stabilitu.

Odpustit nepříteli.

Neznamená to, že budete zase přátelé. Ale pak se můžete potkat, bavit se spolu, bez zášti k tomu druhému. A třeba se přáteli znovu stát. Pokud totiž odpustíte hrozně se vám uleví a máte zase klidnější život. Beze strachu.

O Egu

 

„Ten člověk není kompetentní vést svůj život natož podnik vole. A jenom díky kultu osobnosti má kolem sebe lidi co všechno dělají za něj a on jen těží.“ Prohlásil kamarád, když jsem se mu svěřil co se stalo. A že mě to mrzí.

Ten člověk za mnou přišel do obchodu. Snažil jsem se komunikovat, ale neposlouchal.

A začal křičet.

Hodně.

Že si neuvědomuji že byl můj poslední skutečný přítel.

Že můj život je ve sračkách a vždycky bude, protože neumím komunikovat s lidmi.

Že nikomu nikdy nepomůžu, ale mě pomáhá každý.

Pak zakřičel ať se zbytkem svého života dělám co chci a odešel.

Stál jsem s pusou málem otevřenou. Bylo to smutné. Ale já se na něj nezlobím. Je mi ho jen líto.

Rovnováha podmínek

Nuže tento článek může pomoci spoustě z vás, kteří vlastně nechápete proč skončil váš vztah a tápete jako já. Teorie se nazývá rovnováha podmínek.

V dnešní době totiž funguje hlavně podmíněná láska a jedinců, kteří ji nevyžadují je jako šafránu. Tedy nestačí je člověka respektovat, být u něj když vás potřebuje nebo mu pomoci kdykoliv je potřeba. Vzadu v hlavě je ještě podmínka zabezpečení majetkem.

Pokud si najdete ženu která je v pohodě a vy jste také v pohodě vše funguje jak má. Tady není co řešit.

Pokud jste v pohodě vy a vaše žena ne. Je možné že trpělivou prací a láskou dokážete i tohoto člověka dostat do pohody a pak vás čeká šťastný život.

Problém je, když se dáte dohromady a oba nejste úplně v pohodě. Teda jeden z vás je víc na dně než druhý, ale navíc vstupuje do všeho podmínečná láska. Protože pokud dostanete ženu od člověka, který ho sice šikanoval, nerespektoval a měl jej vlastně jako hračku, ale ten člověk dokázal vše vynahradit majetkem. Tedy zabezpečit svého partnera i přes aspekty viz předchozí věta.

Vy pracujete na sobě, a i když se vám nedaří tak prostě na sobě pracujete. Žena je na dně a tak ji držíte nad vodou zvedáte mu sebevědomí, učíte ho znovu svobodě. Pokud je na tom hůře jak vy, je to všechno krásné a milé. Problém je, když se váha překlopí. Zvláště ženy pak neumí komunikovat a nedokážou říci že je potřeba udělat něco jinak a raději nechají bouchnout kamna. Žena nechce partnera co je na dně a přestože on jí pomohl co mohl a sám u toho navíc pracoval na sobě. A tak vás pošle pryč.

Pokud se vám podaří si promluvit, je možné tento moment zvrátit zvláště pokud je žena inteligentní a vy si jí vážíte natolik že uděláte změny, které z logiky věci vyplývají.

Jenže nesmí nastoupit deprese…

Protože myšlenka, že žena po domácím násilí potřebuje pouze lásku a náruč bezpečnou je mylná a naivní. Takže místo toho aby vás podporovala a řekla vám co udělat jinak aby i po materiální stránce bylo vše v pohodě skončíte na začátku a ona se bohužel většinou vrátí do původní situace a deprese, které už ale nevyřeší nic, pokud si nepřizná že je nemocná a musí se léčit. Vám nezbude než čekat zda to dopadne dobře nebo ne. Protože člověk kterého dostanete nahoru, sice můžou deprese trápit, ale zároveň má pocit že vše zvládne a tak už vás znova nepotřebuje. To je tvrdý, ale bohužel fakt, se kterým se musíte smířit a nebo doufat, že se vše zase otočí

Jeden můj kamarád který nejde pro ostré slovo daleko řekl.

„Dokud člověk neryje rypákem v zemi, nikdy si nebude vážit člověka, který za ním stojí a má pro něj to nejcennější co může život nabídnout. Lásku, bezpečí a svobodu. Vše ostatní je druhořadé a nějak se vyřeší“

To je bohužel stará a hluboká pravda, a je smutné že existuje. Její uvědomění však bohužel přichází až pozdě a jen málokdo má pokoru na to, aby byl s někým i když se mu momentálně nedaří, protože ví, že je to pouze dočasný stav.

Jak může skončit byznys?

Poměrně jednoduše.

Máte firmu na opravu kávovarů. Děláte profi stroje, ale i domácí kávovary. Nechcete však dělat napůl a tak se specializujete jen na jednu značku (říkejme jí D). Dva roky pracujete po nocích, a protože strojů je relativně málo, jak už to na začátku bývá, dá se to zvládnout. Po dvou letech, kdy už máte nějaké jméno, jakože k vám vozí i stroje na opravu po servisu jinde a jste doporučováni, začíná té práce být opravdu hodně. Každý večer vlastně neděláte nic jiného a je to fakt super.

Dva měsíce se fakt daří, máte radost i z toho že konečně zaplatíte dluhy z předchozího podnikání, o které přijdete ne vlastní vinou. Jenže.

Přichází email o tom, že firma D zmenšuje svoji servisní síť a já jako člověk s malým obratem, do ní patřit nebudu (ano obrat se zvedá až po zajetí firmy, což jsou třeba dva roky). Přednost dostala firma, která dělá všechny značky co existují, ne jen D a tudíž by to možná ani nepoznala. Já jako specializovaný servis mám bohužel smůlu, i když by to vlastně znamenalo nárůst zákazníků a tedy i obratu.

A celé to vlastně rozhodl člověk, který nikdy nepodnikal. Netuší jak takové věci jako trh fungují. Ze dne na den, poslal firmu, které se začalo dařit, k zemi. Protože může. To že máte zákazníky, firma šlape a vše funguje, neznamená že máte vyhráno. Stačí jen aby někde rozhodoval člověk, který zákonům podnikání nerozumí. Jednou ale doufám nastane doba, kdy se tohle stávat nebude.

Zatím můžu firmě D poděkovat za spolupráci a popřát kolegům ať se jim daří (Kdo mě zná, ví že to myslím vážně a ne jako ironii).

O smrti

Jeden moudrý muž kdysi napsal:

Cesta Samuraje je založena na smrti.
Meditace na nevyhnutelnou smrt by měla být cvičena denně.
Každý den, když je tělo i mysl v klidu, by měl člověk meditovat o rozervání šípy, střelami, kopími a meči.
A každý den bez výjimky by se dotyčný měl považovat za mrtvého.
Toto je podstata cesty samuraje.

Nejsem samuraj, i když se snažím žít podle kodexu Buši-do (je zde na blogu také). Nicméně již několik let se téma smrti dotýká mé osoby více něž bych chtěl. Jednu dobu dokonce, jsem pohřbíval někoho známého v průměru 3-4 do roka. Mladé lidi, co zemřeli náhle a třeba i cizím zaviněním. Práce v pohřební službě byla také silnou zkušeností o tom, že je tady a teď.

Čím víc člověk stárne, tím více se člověk blíží smrti a také se dostane do fáze kdy zjistí, že už je teoreticky za polovinou svého života. Spousta lidí okolo mne se do té poloviny ani nedostala.

Přesto každý den sleduji různá dilemata a zamýšlení nad maličkostí jen proto, aby okolí nemělo špatné mínění z mé osoby, či abych neztratil přátele, nebo snad peníze.

Proč se lidé bojí oslovit neznámé lidi na ulici, říkat pravdu a hlavně žít svůj život?

Okamžik našeho života je znám, jeho konec se ovšem nedozví nikdo. Dokonce ani člověk kterému oznámí doktor, že zemře, se nemusí trefit do data smrti.

Bojíme se smrti, ale přitom i skutku, který máme v plánu vykonat. A přitom pokud se ten skutek nepovede nic se nestane, něco malého se změní a nás to posune dopředu, následuje jen další nádech a další teď. Ale jednou něco neuděláme a třeba nádech nepřijde. Strach z názoru na nás je větší, než z toho že zemřeme.

„Každým dalším nádechem pokračuje život, každé vydechnutí může být poslední a následuje smrt“

Na závěr vám ukážu video o jednom americkém záchranáři. Podle jeho zkušeností se umírající lidé nejvíc bojí toho, že nežily svůj život a nevykonali nic důležitého.

 

 

Taktilní 2/3

Inspirováno Janem Švankmajerem. Taktilní hra pro dvě až  tři osoby.

Taktilní 2:

Nutná místnost s absolutní tmou nebo šátek přes oči. Dále absolutní ticho, nebo špunty do uší. Po celou dobu provedení je nutno mlčet!

Poté, co si dvojice zaváže oči, popřípadě, se ocitne v naprosté tmě, zbaví se veškerého oblečení. stojí na vzdálenost dosahu od sebe. Začnou se navzájem dotýkat, ale pouze konečky prstů a rty. Přejíždění po kůži, vlasech. Po celé ploše těla. Začíná se na ramenou, obličeji, kolem krku, hrudi, nohou až k intimnějším oblastem těla. Partnera možno obcházet pomalu tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost!

Primárně nesmí dojít k překročení hranice doteku!

Pokud se partneři domluví na znamení, které dá souhlas k překročení hranice doteku, je nutné toto akceptovat pouze z obou stran!

Akce končí domluveným znamením, partneři se obléknout a teprve poté je možno odstranit šátek z očí nebo rozsvítit světlo!

Znamení“

Začátek – Po odložení posledního kusu oděvu, zahlásí partneři „hotovo“

Končíme – Poklepání jednou rukou na jedno rameno. Partner nemusí odpovědět

Chci překročit hranici – Poklepání na obě ramena, partner musí odpovědět stejně, nebo odpoví poklepáním na jedno rameno, že končí.

Konec – Po oblečení posledního kusu oděvu, zahlásí partneři „hotovo“

Inspirováno Janem Švankmajerem.

Taktilní 3:

Nutná místnost s absolutní tmou nebo šátek přes oči. Dále absolutní ticho, nebo špunty do uší. Po celou dobu provedení je nutno mlčet!

Poté, co si trojice zaváže oči, popřípadě, se ocitne v naprosté tmě, zbaví se veškerého oblečení. Stojí na vzdálenost dosahu od sebe. Jeden vzadu, jeden vepředu. Začnou se dotýkat prostředního, ale pouze konečky prstů a rty. Přejíždění po kůži, vlasech. Po celé ploše těla. Začíná se na ramenou, obličeji, kolem krku, hrudi, nohou až k intimnějším oblastem těla. Uprostřed stojící nereaguje žádným pohybem!

Primárně nesmí dojít k překročení hranice doteku!

Pokud se partneři domluví na znamení, které dá souhlas k překročení hranice doteku, je nutné toto akceptovat pouze z obou stran!

Akce končí domluveným znamením, partneři se obléknout a teprve poté je možno odstranit šátek z očí nebo rozsvítit světlo!

Znamení:

Začátek – Po odložení posledního kusu oděvu, zahlásí partneři „hotovo“

Končíme – prostřední chytí partnery za ruce a zamezí tak pohybu.

Chci překročit hranici – Prostřední chytí partnery okolo za ruce a přiloží na hruď přes sebe. Pokud oba nechají ruku na hrudi možno pokračovat, pokud jen jeden ruku odstraní, je konec.

Konec – Po oblečení posledního kusu oděvu, zahlásí partneři „hotovo“

Komunikace je základ

Je to umění, která nám dala příroda.

Slova.

Dokáží pomoci, ublížit, utěšit i rozčílit, ale hlavně se dá pomocí slov vyjádřit pravda. A ta ačkoliv je nejtěžší na celé komunikaci a někdy je hodně nepříjemná, je důležitá. Popíšu vám situaci z reálného základu, tak jak se stala.

Pracuji v jedné nejmenované firmě, kde je skvělá parta lidí, snažím se tak nějak bavit se všemi, což je moje vlastnost. Pracovala u nás nějakou dobu holka, kterou nakonec vyhodily, z důvodu které není nutné rozepisovat.

Každopádně podstatou příběhu je toto.

Oslovila mne jiná kolegyně zda neuděláme po dlouhé době sedánek v parku, víno, pivo, zpěv. A zda to zorganizuji. Protože se bavím se všemi, byl na mé osobě úkol pozvat pouze lidi, co se navzájem dokáží bavit a nebude jim vadit jejich přítomnost navzájem. Nuže volba byla provedena a na otázku zda pozvat naši vyhozenou kolegyni bylo většinou navrženo nezvat, protože nikoho nezajímá (slušně řečeno).

Nuže udělám událost a vyhozená telefonuje jak to že není pozvaná.  Protože znám pravdu z obou stran, tak jí samozřejmě řeknu že jí tam nikdo nechce. Ona ale tvrdí, že to není pravda, protože jí mají všichni rádi. Což ale vzhledem k tomu co slyším v práci není pravda. A přitom by stačilo jen napsat do zprávy, nechci s tebou mluvit, vadí mi tvoje chování nebo podobně.

A tady se dostáváme k jádru problému.

Když totiž celá skupina někoho pomlouvá a zároveň pokud mluví přímo s tou osobou jí hladí její ego jak je skvělá (což umí hlavně ženy). Nastává problém toho, že i když budete mluvit jako jediný pravdu, nikdo vám nebude věřit a budete za idiota. Přitom není nutné být na někoho zlý. Stačí jen říct pravdu, že s někým nechci trávit čas a důvody. Protože pak se třeba člověk změní a i svoje chování tak, aby to bylo v pořádku.