Jak může skončit byznys?

Poměrně jednoduše.

Máte firmu na opravu kávovarů. Děláte profi stroje, ale i domácí kávovary. Nechcete však dělat napůl a tak se specializujete jen na jednu značku (říkejme jí D). Dva roky pracujete po nocích, a protože strojů je relativně málo, jak už to na začátku bývá, dá se to zvládnout. Po dvou letech, kdy už máte nějaké jméno, jakože k vám vozí i stroje na opravu po servisu jinde a jste doporučováni, začíná té práce být opravdu hodně. Každý večer vlastně neděláte nic jiného a je to fakt super.

Dva měsíce se fakt daří, máte radost i z toho že konečně zaplatíte dluhy z předchozího podnikání, o které přijdete ne vlastní vinou. Jenže.

Přichází email o tom, že firma D zmenšuje svoji servisní síť a já jako člověk s malým obratem, do ní patřit nebudu (ano obrat se zvedá až po zajetí firmy, což jsou třeba dva roky). Přednost dostala firma, která dělá všechny značky co existují, ne jen D a tudíž by to možná ani nepoznala. Já jako specializovaný servis mám bohužel smůlu, i když by to vlastně znamenalo nárůst zákazníků a tedy i obratu.

A celé to vlastně rozhodl člověk, který nikdy nepodnikal. Netuší jak takové věci jako trh fungují. Ze dne na den, poslal firmu, které se začalo dařit, k zemi. Protože může. To že máte zákazníky, firma šlape a vše funguje, neznamená že máte vyhráno. Stačí jen aby někde rozhodoval člověk, který zákonům podnikání nerozumí. Jednou ale doufám nastane doba, kdy se tohle stávat nebude.

Zatím můžu firmě D poděkovat za spolupráci a popřát kolegům ať se jim daří (Kdo mě zná, ví že to myslím vážně a ne jako ironii).

O smrti

Jeden moudrý muž kdysi napsal:

Cesta Samuraje je založena na smrti.
Meditace na nevyhnutelnou smrt by měla být cvičena denně.
Každý den, když je tělo i mysl v klidu, by měl člověk meditovat o rozervání šípy, střelami, kopími a meči.
A každý den bez výjimky by se dotyčný měl považovat za mrtvého.
Toto je podstata cesty samuraje.

Nejsem samuraj, i když se snažím žít podle kodexu Buši-do (je zde na blogu také). Nicméně již několik let se téma smrti dotýká mé osoby více něž bych chtěl. Jednu dobu dokonce, jsem pohřbíval někoho známého v průměru 3-4 do roka. Mladé lidi, co zemřeli náhle a třeba i cizím zaviněním. Práce v pohřební službě byla také silnou zkušeností o tom, že je tady a teď.

Čím víc člověk stárne, tím více se člověk blíží smrti a také se dostane do fáze kdy zjistí, že už je teoreticky za polovinou svého života. Spousta lidí okolo mne se do té poloviny ani nedostala.

Přesto každý den sleduji různá dilemata a zamýšlení nad maličkostí jen proto, aby okolí nemělo špatné mínění z mé osoby, či abych neztratil přátele, nebo snad peníze.

Proč se lidé bojí oslovit neznámé lidi na ulici, říkat pravdu a hlavně žít svůj život?

Okamžik našeho života je znám, jeho konec se ovšem nedozví nikdo. Dokonce ani člověk kterému oznámí doktor, že zemře, se nemusí trefit do data smrti.

Bojíme se smrti, ale přitom i skutku, který máme v plánu vykonat. A přitom pokud se ten skutek nepovede nic se nestane, něco malého se změní a nás to posune dopředu, následuje jen další nádech a další teď. Ale jednou něco neuděláme a třeba nádech nepřijde. Strach z názoru na nás je větší, než z toho že zemřeme.

„Každým dalším nádechem pokračuje život, každé vydechnutí může být poslední a následuje smrt“

Na závěr vám ukážu video o jednom americkém záchranáři. Podle jeho zkušeností se umírající lidé nejvíc bojí toho, že nežily svůj život a nevykonali nic důležitého.

 

 

Taktilní 2/3

Inspirováno Janem Švankmajerem. Taktilní hra pro dvě až  tři osoby.

Taktilní 2:

Nutná místnost s absolutní tmou nebo šátek přes oči. Dále absolutní ticho, nebo špunty do uší. Po celou dobu provedení je nutno mlčet!

Poté, co si dvojice zaváže oči, popřípadě, se ocitne v naprosté tmě, zbaví se veškerého oblečení. stojí na vzdálenost dosahu od sebe. Začnou se navzájem dotýkat, ale pouze konečky prstů a rty. Přejíždění po kůži, vlasech. Po celé ploše těla. Začíná se na ramenou, obličeji, kolem krku, hrudi, nohou až k intimnějším oblastem těla. Partnera možno obcházet pomalu tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost!

Primárně nesmí dojít k překročení hranice doteku!

Pokud se partneři domluví na znamení, které dá souhlas k překročení hranice doteku, je nutné toto akceptovat pouze z obou stran!

Akce končí domluveným znamením, partneři se obléknout a teprve poté je možno odstranit šátek z očí nebo rozsvítit světlo!

Znamení“

Začátek – Po odložení posledního kusu oděvu, zahlásí partneři „hotovo“

Končíme – Poklepání jednou rukou na jedno rameno. Partner nemusí odpovědět

Chci překročit hranici – Poklepání na obě ramena, partner musí odpovědět stejně, nebo odpoví poklepáním na jedno rameno, že končí.

Konec – Po oblečení posledního kusu oděvu, zahlásí partneři „hotovo“

Inspirováno Janem Švankmajerem.

Taktilní 3:

Nutná místnost s absolutní tmou nebo šátek přes oči. Dále absolutní ticho, nebo špunty do uší. Po celou dobu provedení je nutno mlčet!

Poté, co si trojice zaváže oči, popřípadě, se ocitne v naprosté tmě, zbaví se veškerého oblečení. Stojí na vzdálenost dosahu od sebe. Jeden vzadu, jeden vepředu. Začnou se dotýkat prostředního, ale pouze konečky prstů a rty. Přejíždění po kůži, vlasech. Po celé ploše těla. Začíná se na ramenou, obličeji, kolem krku, hrudi, nohou až k intimnějším oblastem těla. Uprostřed stojící nereaguje žádným pohybem!

Primárně nesmí dojít k překročení hranice doteku!

Pokud se partneři domluví na znamení, které dá souhlas k překročení hranice doteku, je nutné toto akceptovat pouze z obou stran!

Akce končí domluveným znamením, partneři se obléknout a teprve poté je možno odstranit šátek z očí nebo rozsvítit světlo!

Znamení:

Začátek – Po odložení posledního kusu oděvu, zahlásí partneři „hotovo“

Končíme – prostřední chytí partnery za ruce a zamezí tak pohybu.

Chci překročit hranici – Prostřední chytí partnery okolo za ruce a přiloží na hruď přes sebe. Pokud oba nechají ruku na hrudi možno pokračovat, pokud jen jeden ruku odstraní, je konec.

Konec – Po oblečení posledního kusu oděvu, zahlásí partneři „hotovo“

Komunikace je základ

Je to umění, která nám dala příroda.

Slova.

Dokáží pomoci, ublížit, utěšit i rozčílit, ale hlavně se dá pomocí slov vyjádřit pravda. A ta ačkoliv je nejtěžší na celé komunikaci a někdy je hodně nepříjemná, je důležitá. Popíšu vám situaci z reálného základu, tak jak se stala.

Pracuji v jedné nejmenované firmě, kde je skvělá parta lidí, snažím se tak nějak bavit se všemi, což je moje vlastnost. Pracovala u nás nějakou dobu holka, kterou nakonec vyhodily, z důvodu které není nutné rozepisovat.

Každopádně podstatou příběhu je toto.

Oslovila mne jiná kolegyně zda neuděláme po dlouhé době sedánek v parku, víno, pivo, zpěv. A zda to zorganizuji. Protože se bavím se všemi, byl na mé osobě úkol pozvat pouze lidi, co se navzájem dokáží bavit a nebude jim vadit jejich přítomnost navzájem. Nuže volba byla provedena a na otázku zda pozvat naši vyhozenou kolegyni bylo většinou navrženo nezvat, protože nikoho nezajímá (slušně řečeno).

Nuže udělám událost a vyhozená telefonuje jak to že není pozvaná.  Protože znám pravdu z obou stran, tak jí samozřejmě řeknu že jí tam nikdo nechce. Ona ale tvrdí, že to není pravda, protože jí mají všichni rádi. Což ale vzhledem k tomu co slyším v práci není pravda. A přitom by stačilo jen napsat do zprávy, nechci s tebou mluvit, vadí mi tvoje chování nebo podobně.

A tady se dostáváme k jádru problému.

Když totiž celá skupina někoho pomlouvá a zároveň pokud mluví přímo s tou osobou jí hladí její ego jak je skvělá (což umí hlavně ženy). Nastává problém toho, že i když budete mluvit jako jediný pravdu, nikdo vám nebude věřit a budete za idiota. Přitom není nutné být na někoho zlý. Stačí jen říct pravdu, že s někým nechci trávit čas a důvody. Protože pak se třeba člověk změní a i svoje chování tak, aby to bylo v pořádku.

 

Výlet

Jedeme na výlet. Já řídím, žena sedí vedle mne. Na sedačce vzadu sedí 10 letá Alenka a v dětské sedačce pak malinká olinka. Je krásné slunečné počasí, a tak jedeme do malého městečka  nedaleko beskyd, na návštěvu. Hrnem si to předpisově po hlavní cestě z rádia hraje super muzika a žena, která sedí vedle si dělá srandu z dětí, které se hlasitě smějí. Už nějakou dobu se mě snaží vyblikat řidič za mnou, nechápe, že je tu 90 km rychlost a že já se svoji rodinou nebudu závodit. Naštěstí se udělá vedle v pruhu volno a on, s velkým zrychlením a prostředníčkem nahoru ujíždí do dálky.

 

“Však si jeď já nikam nespěchám.”

 

Usmívám se na ženu, krásnou pihovatou, hnědovlásku a hladím ji po noze, těšíme se na tu lahvinku bílého až děti usnou na terase jejich domu.

 

Z vedlejší silnice se blíží kamion docela rychle.

 

Mizí mi úsměv ze rtů a pak už jen zvětšující se znak na přední části kabiny.

 

Náraz…

 

Rotace…

 

Tma…

 

slyším pípat kardiogram

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Otevírám oči, před sebou mám hasiče, kteří stříhají moje auto na kusy, koukám do zrcátka, zadní část auta je skoro pryč. Necítím bolest, ale od pasu dolů jsem bez nohou a mám palubní desku v břiše.

 

Děti! Žena!

 

“Neotáčejte se prosím”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Dívám se do prava. Vedle mě sedí zdravotník a právě se chystá nabrat do injekce nějakou tekutinu z ampulky.

 

“Můžete prosím s tím lékem počkat? Děkuju.”

 

Podívá se na mě tázavě.

 

“Rád bych vám něco řekl, jen minutku”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Ruce mu klesnou.

 

“Víte, můj život je super. mám krásnou rodinu, hezký dřevěný dům.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Rodiče už nemám, ale měl jsem je moc rád.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Můj život byl jedno velké dobrodružství, vždycky jsem se snažil lidem pomáhat a nic za to nechtěl.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Hlavní bylo za každou cenu mluvit pravdu, protože lež se vždycky ukáže, i když si dá občas na čas, je to tak?”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Podíval se na mne a pokýval hlavou.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Víte je zajímavé, že pokud jde o to zkusit oslovit cizího člověka v klubu spousta lidí do toho jde bezhlavě, ale požádat třeba o peníze na akci, to je problem. Odvaha je zvláštní.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Já riskoval často ve všem, protože poslání do prdele je zadarmo. A ten risk nevyšel vždycky, ale občas perfektně. Viz moje rodina.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Těžko se mi dýchá”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Nuže příteli, poté co jsem vám teď řekl. Mám pro vás ještě jednu informaci. Mám dobrej pozorovací talent.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Jsem fotograf, víte.

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“A budu moc rád, když řeknete teď pravdu, protože pravda je důležitá, je to tak?”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Ano”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Nuže v zrcátku, které je v nestandardním úhlu, je za autem trojice černých plachet. Je to moje rodina prosím?”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Hasiči přestali pracovat a koukají na zdravotníka a jeho reakci.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Ten se podívá okolo sebe, pak na podlahu auta

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“ano je”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Volnou ruku celou od krve, pomalu sunu kdysi oknem ven. Podávám ji hasičům, kteří mi sní potřásají rozpačitě.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Pak ji podám zdravotníkovi. Přijímá rovněž.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Děkuju za skvělou práci”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Víte nikoho už nemám.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“A můj život je krásný, víc než bych si přál.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Myslím, že rodina je důležitá.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Mějte hezký den…”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Nespěchejte.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

Pokládám zdravotníkovi ruku na jeho.

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Ušetří drahý lék příteli.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Rodina.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Je vše.”

 

—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’—’

 

“Jdu za nimi…”

 

————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————–

 

Vztah s časovým limitem

Tenhle příběh se odehrál nějaký pátek zpátky a protože už je to dlouho, můžu vám jej napsat sem.  Jména osob se samozřejmě nedozvíte, ale je to příběh o vztahu, který patřil k těm nejlepším které jsem kdy měl. Byl totiž na dobu určitou.

Občas do mojí hospody chodila moc hezká slečna se svojí kamarádkou na pár pivek, posedět u kamen a popovídat si o životě. Jednou jsme ji pozvali s kolegou na pivo do Black Stuff baru a ona opravdu přišla, Byl to moc hezký večer. Za dva dny přišla za mnou posedět na bar, když jsem makal ve svojí hospodě a zůstala až do zavíračky a ještě dlouho potom. Povídání u kamen s pouštěním muziky skončilo velmi spontálním milováním se v prostorách hospůdky a rozloučením.

ráno přišla na kafe s tím, že to byl hezký večer, ale že má přítele. Že je na cestách teď, ale že se za půl roku vrátí. Já jí řekl to samé ale s přítelkyní. A tak jsme se domluvily že máme půl roku, kdy můžeme trávit čas spolu, protože ve dvou se to lépe táhne. Pul roku plného dobrodružství, filmů, vejletů a samozřejmě sexu jsme si užily opravdu naplno. Uteklo jako voda a tak nastal čas posledního obejmutí pusa na rozloučenou  a naše cesty se rozešly. Roční odloučení od partnera její vztah přes malou krizi zvládl, můj ne. Přesto toho půl roku zůstane velmi hezkou vzpomínkou, na to, že pokud máte omezený přesně daný čas, dokážete si ho užít mnohem intenzivněji, než pokud je něco na neurčito.

Jenže na neurčito nemusí být nic a snadno se to může změnit na dobu určitou. Proto pokud máte někoho opravdu rádi, dělejte vše teď a tady, bez ohledu na cokoliv, zítra už to totiž nemusíte stihnout.

Meditace

Spousta lidí jezdí meditovat do Tibetu, Indie a dalších destinací v domnění, že tam najdou osvícení. Pravda na instagramu a FB vypadá meditace líp z těchto destinací než z Krkonoš třeba. A přitom je to vlastně úplně jedno. Protože hlava otevřená najde cestu do sebe i mezi trnkovejma sadama na slovácku. Meditace v chůzi je totiž nejlepší cesta. Hlava se provětrá a když nedojdete do cíle duchovního, dojdete aspoň do cíle svojí cesty.

Luhačovice – Uherské Hradiště – 32 Km – 5,5 hodiny, 29 C°.

 

Ano je to od datla!

 

Hodně motýlů po cestě

Eště že nejezdim na koňu. Představa že pojde a ja ho nesu do jineho katastru je hrozna!

Bezpečnost především

Noha po 32 km v prachu a horku.

Mimo stado

Občas se vyplatí jít mimo stádo. Zvláště pokud fotíte festival. Po 10 letech návrat na reportážní scénu.

Všichni fotily na stage, já šel pryč, protože 60 stejnejch fotek jednoho interpreta je nuda. Tenhle pán stál opřenej o zábranu a usmíval se, tak jsem jej vyfotil. Ukázal že OK? tak jsem mu odpověděl že OK, taky palcem samozřejmě. On se usmál, mrknul a o dvě hodiny pozděj nastoupil na podium a zahájil koncert Massive Attack. Andy Horace z Jamajky, hostujicí zpěvák na albu Mezzanine.

 

Pohoda

Dlouho jsem na svůj blog nenapsal. Je pravdou, že aktuálně nestíhám ani posílat dopis, natož psát na internety. Psaní do pc totiž není úplně to, co mne baví. Baví mne spíše reálné věci.

Focení, pořádání kultury atd. a na této oblasti teď docela aktivně pracuju. Jenže nejde makat furt. Protože ať chcete nebo ne, dostanete se do bodu kdy se ze všeho opravdu poserete. Protože člověk musí občas odpočívat.

Posadit se na lavičku v podvečer a třeba s dobrým doutníkem v jedné ruce v druhé pivečko, koukat na oblohu, jak se po ní honí mraky. Nemyslet na nic a nebo na to, jak jsme jako malí lidé koukali vleže na louce a hádali, co je ten mrak vlastně zač? Je to zajíc. deštník, auto? Vlastně cokoliv. Dneska už ani ta fantazie moc lidem neslouží a je to škoda. Protože co jiného než naše virtuální světy nám zůstane když vše ostatní zmizí?

 

Za každou cenu

Dneska to bude trochu jinej soudek. Bude to o podnikání a o tom, že je dobré mít někoho kdo už něco zažil v oboru v kterém vám může poradit. Začít totiž něco za každou cenu se nemusí šeredně vyplatit. Sám jsem toho příkladem se svoji první kavárnou.

Já se konzultacemi v gastronomii zabývám už nějaký pátek. vlastně ještě v době než jsem sám začal. Moje podnikání neskončilo na tom, že by bylo dělané špatně v oblasti služeb, ale na financích, ale to je jiný příběh. Já Vám povím dva, jsem měl pravdu, ale byl jsem pro ty lidi chytrák, co ví houby o světě.

První příběh, je o paní která si v Olomouci otevřela malý bar, když jsme tam byl s kamarádkou, tak nás pro citron k tequile poslala vedle (ano tenkrát jsem netušil že tequila se nepije s citronem a solí). Kamarádka jí řekla že se v tom vyznám a že ji poradím. Po pul hodině konzultace se paní rozbrečela a na její argumenty proč něco nejde se už nedalo nijak reagovat. Za dva měsíce zavřela, pro důvody které jsem jí řekl

Druhý příběh je o luxusním klubu v Olomouci za 18 000 000 Korun, ano čtete správně. Rozhodli se tedy dělat sushi, což v tom roce nikdo nedělal. Najmuli luxusního kuchaře, vybavily kuchyň vyřešily suroviny. A prázdno. Na mou iniciativu s tím proč to nejde a že jsem jim navrhl reklamu zdarma, jen ohrnuli nos a řekli že o tom vím hovno a že si to představuji jednoduše, že vše stojí peníze. Za půl roku klub skončil.

Moje oblíbené heslo je „poslání do prdele je zadara“ v podnikání mám však ještě jedno „Nežereš, nesereš“ Pokud do něčeho nedám peníze a nedělám to na 100% nikdy to nedopadne dobře. A kdybych mel tenkrát za zády člověka který by mi řekl že se kavárna rozjede až za dva roky, tak bych si bez větší finanční rezervy nikdy neotevřel.

Na sny se vyplatí počkat, protože se snadno mohou změnit v noční můru.

Zvláště pokud si je neřídíme úplně sami.