Mimo stado

Občas se vyplatí jít mimo stádo. Zvláště pokud fotíte festival. Po 10 letech návrat na reportážní scénu.

Všichni fotily na stage, já šel pryč, protože 60 stejnejch fotek jednoho interpreta je nuda. Tenhle pán stál opřenej o zábranu a usmíval se, tak jsem jej vyfotil. Ukázal že OK? tak jsem mu odpověděl že OK, taky palcem samozřejmě. On se usmál, mrknul a o dvě hodiny pozděj nastoupil na podium a zahájil koncert Massive Attack. Andy Horace z Jamajky, hostujicí zpěvák na albu Mezzanine.

 

Pohoda

Dlouho jsem na svůj blog nenapsal. Je pravdou, že aktuálně nestíhám ani posílat dopis, natož psát na internety. Psaní do pc totiž není úplně to, co mne baví. Baví mne spíše reálné věci.

Focení, pořádání kultury atd. a na této oblasti teď docela aktivně pracuju. Jenže nejde makat furt. Protože ať chcete nebo ne, dostanete se do bodu kdy se ze všeho opravdu poserete. Protože člověk musí občas odpočívat.

Posadit se na lavičku v podvečer a třeba s dobrým doutníkem v jedné ruce v druhé pivečko, koukat na oblohu, jak se po ní honí mraky. Nemyslet na nic a nebo na to, jak jsme jako malí lidé koukali vleže na louce a hádali, co je ten mrak vlastně zač? Je to zajíc. deštník, auto? Vlastně cokoliv. Dneska už ani ta fantazie moc lidem neslouží a je to škoda. Protože co jiného než naše virtuální světy nám zůstane když vše ostatní zmizí?

 

Za každou cenu

Dneska to bude trochu jinej soudek. Bude to o podnikání a o tom, že je dobré mít někoho kdo už něco zažil v oboru v kterém vám může poradit. Začít totiž něco za každou cenu se nemusí šeredně vyplatit. Sám jsem toho příkladem se svoji první kavárnou.

Já se konzultacemi v gastronomii zabývám už nějaký pátek. vlastně ještě v době než jsem sám začal. Moje podnikání neskončilo na tom, že by bylo dělané špatně v oblasti služeb, ale na financích, ale to je jiný příběh. Já Vám povím dva, jsem měl pravdu, ale byl jsem pro ty lidi chytrák, co ví houby o světě.

První příběh, je o paní která si v Olomouci otevřela malý bar, když jsme tam byl s kamarádkou, tak nás pro citron k tequile poslala vedle (ano tenkrát jsem netušil že tequila se nepije s citronem a solí). Kamarádka jí řekla že se v tom vyznám a že ji poradím. Po pul hodině konzultace se paní rozbrečela a na její argumenty proč něco nejde se už nedalo nijak reagovat. Za dva měsíce zavřela, pro důvody které jsem jí řekl

Druhý příběh je o luxusním klubu v Olomouci za 18 000 000 Korun, ano čtete správně. Rozhodli se tedy dělat sushi, což v tom roce nikdo nedělal. Najmuli luxusního kuchaře, vybavily kuchyň vyřešily suroviny. A prázdno. Na mou iniciativu s tím proč to nejde a že jsem jim navrhl reklamu zdarma, jen ohrnuli nos a řekli že o tom vím hovno a že si to představuji jednoduše, že vše stojí peníze. Za půl roku klub skončil.

Moje oblíbené heslo je „poslání do prdele je zadara“ v podnikání mám však ještě jedno „Nežereš, nesereš“ Pokud do něčeho nedám peníze a nedělám to na 100% nikdy to nedopadne dobře. A kdybych mel tenkrát za zády člověka který by mi řekl že se kavárna rozjede až za dva roky, tak bych si bez větší finanční rezervy nikdy neotevřel.

Na sny se vyplatí počkat, protože se snadno mohou změnit v noční můru.

Zvláště pokud si je neřídíme úplně sami.

 

Milovat

Na toto téma se dicky vyjadřuji trochu neohrabaně. Nemám moc rozvinuté sociální cítění totiž. A poetikou mám blíže k Charlesi Bukovskému, než  k Václavu Hraběti. Protože jsem však prožil mnoho let jako fotograf akcí po klubech, ale i jako barman mám pár zážitků na toto téma, zakončené zamyšlením.

„Miluju tě“ řekl kluk ba baru do telefonu. Svoji holce komu jinému. Nesl jsem zrovna piva, tak že jsme si všiml že u toho má ruce vražené docela hluboko pod sukni přísedící slečny.

„Miláčku objednáš panáky prosím?“ řekl kluk svojí slečně na baru a odebral se na toaletu. „Co by člověk pro svého miláčka neudělal, že?“ řekla slečna, napsala na papírek svůj telefon, přejela si rukou po výstřihu, podala mi papírek, mrkla a objednala dva rumy. Pro sebe a pro miláčka.

„Moc tě miluju“ řekla holka klukovi na diskotéce kde jsem fotil. Musel domů, protože ráno vstával do práce „zahřej nám pelíšek, mrkla na něj“ Kluk odešel zahřívat pelech. O hodinu později když pod barem kouřila mého kamaráda, měla jeho lásky taky plnou pusu.

„Mám tu zákazníky zlato, příjdu brzo, miluju tě“ řekl brigádník, a skutečně šel dřív, jen předtím na hajlzu vyklátil moc hezkou holku co seděla u baru.

Byl jsem jednou pařit v Olomouckém klubu. Potkal tam partu holek a jedna byla moc hezká. Paánák, líbačka, osahávačka. Na sex nedošlo. Já byl opilej a ona musela brzo domů. Za tři dny mi kamarád představuje svoji snoubenku. Její pohled nikdy nezapomenu. Ja se zachoval jako profík. eště že na ten sex nedošlo.

Obejmete ji pokaždé v posteli, pohladíte po tváři, usmějete se na kdykoliv můžete. Jste tu pro ni když je jí špatně, posloucháte její smutky. A pak vás pošle doprdele  z ničeho nic, protože jí neřeknete, že ji milujete.

Domácí násilí

Tento příběh občas vyprávím kamarádkám, které ani netuší, že jsou oběti domácího násilí, protože to co ten jejich dělá, co jim zakazuje a jak se chová je přece důkaz lásky. Věty kde jsi byla, tam nepůjdeš protože, pod to triko se zavazováním za krkem bez prádla opravdu ne a podobně, jsou také domácí násilí, ačkoliv to tak nevypadá. Většinou se tyto věci stupňují a spousta žen se raději podvolí aby byl klid, protože ten jejich je přece miluje a má logické argumenty proč to tak je. Jak to všechno může skončit popisuje následující příběh. (Jména změním na konci pochopíte proč)

Na jednom městě docela velkém žila jedna moje kamarádka Lucie a její dva sourozenci v docela normálním panelákovém bytě s maminkou a tatínkem. Postupem času se v jejich rodině, kde vládl tatínek pevnou rukou začali objevovat hádky a ty trvali jen krátce. Maminka poslechla, občas jednu schytala, ale aby děti měli pohodu vše trpěla.

Jednou musela však přijet policie a tatínka vykázat z bytu, protože tatínek maminku zbil. Vše ale dobře dopadlo, tatínek slíbil že už bude hodnej a tak maminka na policii řekla, že to bude v pohodě. Tatínek se tedy do bytu vrátil        a rodina fungovala normálně dál.

Jenže tahle situace se opakovala. Většinou v době kdy se tatínek opil a došel domů. Maminka vždycky vzala obvinění zpět, že už bude hodnej, slíbil to přece a chvilku se tak i opravdu choval.

Jednou jsme s Lucií pařili v klubu kde dělala barmanku, Hezká modrooká blondýnka, 23 roků, no kluci na ni koukali jak na zjevení. Nad ránem jsem se rozloučili a já šel domů spát. V pondělí zvoní  odpoledne pevná linka. Volá můj kamarád Petr, který byl v tom klubu taky.

„Lucka je mrtvá“

Mráz mne polil a zabolelo u srdce. Začal jsem zjišťovat co se stalo.

Tatínek se opil tentokrát už v pondělí dopoledne a vyrazil domů v kurážné náladě. Doma začala opět hádka a tatínek tentokrát sáhl po noži. Bodal maminku a to slyšela z pokoje Lucka. Utíkala na místo zjistit proč maminka křičí a v rámci obrany ji zalehla na obranu s tím, že tatínek přestane.

Nepřestal.

Řádění přerušil až mladší bratr který v tu chvíli přišel ze školy se starší sestrou a na otce zaútočil hokejkou. Ten v afektu nic necítil a tak oba utekly zavolat pomoc. Otec v mezičase zjistil co udělal a utekl do kuchyně kde si zkusil v troubě pustit plyn. Lucie se odplazila do chodby kde telefonem zavolala pomoc, pak na zemi vykrvácela. Policisté nedokázali vylomit dveře a přivolaní hasiči bohužel přijeli pozdě. 45 minut resuscitace Lucku už k životu nevrátilo.

Pohřeb byl velký, bílá rakev je něco na co se koukat nechcete a zvlášť ne u krásné mladé holky.

Otec dostal 21 let, už nežije. Zemřel v kriminále, údajně se oběsil. Brácha lucky několik let nemluvil. Sestru jsem teď potkal už mě nepoznala. Má dítě a snad hodného chlapa.

A teď už víte proč nesnáším když se chlap k ženě chová hrubě, nebo ji vyslýchá. Já vím je to extrém případ, ale i ten mohl začít větou „Ty jako jdeš pařit ven v těchto šatech a ani pak nebereš telefon, kde jsi byla?“.

 

Volání minulosti

Po dlouhé době jsem se zase dostal k vyvolání filmů. Jsou hodně staré některé, ale je to vlastně volání minulosti. Na fotkách je totiž zachyceno to, co už bylo. Hlavně vzpomínky.

Vracím se totiž zase k analogové fotografii. Jen ta totiž dokáže vzpomínky vyvolat tak nějak lépe. Nebo snad trávíte večer u počítače a prohlížíte si svoje alba?:)

Stejně jako jsem začal psát dopisy, začal jsem znovu fotit. Jen ta vývojka by nemusela být tak kyselá.

Velký učitel

Občas se dostanu do diskuze ohledně náboženství a těchto nauk všeobecně. Jako buddhista mám svého učitele v Buddhovi, ale existuje spousta jiných a vlastně stejných. Občas se na světě narodí člověk, který pochopí jak vše funguje, jak se chovat aby byl člověk spokojený a aby mu bylo dobře.

Znám pořádně vlastně jen dva. Tedy ne že bych je zažil. Jsem sice starší ročník trochu, ale tihle dva jsou ještě starší. Jeden se jmenuje Siddhattha Gótama (Buddha) a druhý Ježíš Nazaretský (Kristus). Buddha se narodil o 500 let dříve než druhý jmenovaný, a existují dohady, že Kristus byl možná žákem Buddhy. Za svého života totiž pobýval údajně v indii a studoval mimo jiné i Buddhismus. Jestli ano, či ne, jsou jen dohady nepotvrzené pořádným zápisem.

Každopádně, oba v podstatě kázali to samé. Pokoru, lásku, dávali lidem naději, že když budou konat dobře tak se uzdraví a síla jejich osobnosti skutečně v některých případech vedla k uzdravení nemocí pokud jim jeden nebo druhý požehnal. Nejsou ani jeden nadpřirozená bytost, ale osoby z masa a kostí, které vedly ostatní k učení svému. Bohužel oba částečně doplatily na svoje moudru a jsou spoustě lidí přikládáni za účelem kšeftu a peněz.

Jejich učení však, bylo zdarma a vždy bude. Vede k moudré cestě životem, která v dnešní době není jednoduchá. Ale pokud žijeme podle jejich zásad (U Krista jsou zásady přetransformovány v deset přikázání a ne úplně správně, chyba prvního překladu zápisu jeho učení, Buddhovy žáci si učení předávají ústně z učitele na žáka). čeká nás život plný štěstí a radosti, ačkoliv to občas tak nevypadá.

Jak poznáte dobrého učitele od špatného? Dobrý učitel si dokáže ze sebe udělat legraci, a pokud pronesete vtípek na adresu velkého učitele, nebo si dovolíte polemizovat, rozhodně se nenaštve, ale vyslechne vás a třeba bude i diskutovat. Tak poznáte učitele bez falše a s pravou vírou v učení toho velkého. Víra je zároveň věcí jednotlivce a nelze ji učit. Žáka lze pouze vést na jeho cestě poznáním až do úplného konce.

Namaste

Pavel Kacerle

Neuvěřitelný příběh člověka, který je ukázkou toho, že když člověk chce tak to jde.