Komunikace je základ

Je to umění, která nám dala příroda.

Slova.

Dokáží pomoci, ublížit, utěšit i rozčílit, ale hlavně se dá pomocí slov vyjádřit pravda. A ta ačkoliv je nejtěžší na celé komunikaci a někdy je hodně nepříjemná, je důležitá. Popíšu vám situaci z reálného základu, tak jak se stala.

Pracuji v jedné nejmenované firmě, kde je skvělá parta lidí, snažím se tak nějak bavit se všemi, což je moje vlastnost. Pracovala u nás nějakou dobu holka, kterou nakonec vyhodily, z důvodu které není nutné rozepisovat.

Každopádně podstatou příběhu je toto.

Oslovila mne jiná kolegyně zda neuděláme po dlouhé době sedánek v parku, víno, pivo, zpěv. A zda to zorganizuji. Protože se bavím se všemi, byl na mé osobě úkol pozvat pouze lidi, co se navzájem dokáží bavit a nebude jim vadit jejich přítomnost navzájem. Nuže volba byla provedena a na otázku zda pozvat naši vyhozenou kolegyni bylo většinou navrženo nezvat, protože nikoho nezajímá (slušně řečeno).

Nuže udělám událost a vyhozená telefonuje jak to že není pozvaná.  Protože znám pravdu z obou stran, tak jí samozřejmě řeknu že jí tam nikdo nechce. Ona ale tvrdí, že to není pravda, protože jí mají všichni rádi. Což ale vzhledem k tomu co slyším v práci není pravda. A přitom by stačilo jen napsat do zprávy, nechci s tebou mluvit, vadí mi tvoje chování nebo podobně.

A tady se dostáváme k jádru problému.

Když totiž celá skupina někoho pomlouvá a zároveň pokud mluví přímo s tou osobou jí hladí její ego jak je skvělá (což umí hlavně ženy). Nastává problém toho, že i když budete mluvit jako jediný pravdu, nikdo vám nebude věřit a budete za idiota. Přitom není nutné být na někoho zlý. Stačí jen říct pravdu, že s někým nechci trávit čas a důvody. Protože pak se třeba člověk změní a i svoje chování tak, aby to bylo v pořádku.

 

Vztah s časovým limitem

Tenhle příběh se odehrál nějaký pátek zpátky a protože už je to dlouho, můžu vám jej napsat sem.  Jména osob se samozřejmě nedozvíte, ale je to příběh o vztahu, který patřil k těm nejlepším které jsem kdy měl. Byl totiž na dobu určitou.

Občas do mojí hospody chodila moc hezká slečna se svojí kamarádkou na pár pivek, posedět u kamen a popovídat si o životě. Jednou jsme ji pozvali s kolegou na pivo do Black Stuff baru a ona opravdu přišla, Byl to moc hezký večer. Za dva dny přišla za mnou posedět na bar, když jsem makal ve svojí hospodě a zůstala až do zavíračky a ještě dlouho potom. Povídání u kamen s pouštěním muziky skončilo velmi spontálním milováním se v prostorách hospůdky a rozloučením.

ráno přišla na kafe s tím, že to byl hezký večer, ale že má přítele. Že je na cestách teď, ale že se za půl roku vrátí. Já jí řekl to samé ale s přítelkyní. A tak jsme se domluvily že máme půl roku, kdy můžeme trávit čas spolu, protože ve dvou se to lépe táhne. Pul roku plného dobrodružství, filmů, vejletů a samozřejmě sexu jsme si užily opravdu naplno. Uteklo jako voda a tak nastal čas posledního obejmutí pusa na rozloučenou  a naše cesty se rozešly. Roční odloučení od partnera její vztah přes malou krizi zvládl, můj ne. Přesto toho půl roku zůstane velmi hezkou vzpomínkou, na to, že pokud máte omezený přesně daný čas, dokážete si ho užít mnohem intenzivněji, než pokud je něco na neurčito.

Jenže na neurčito nemusí být nic a snadno se to může změnit na dobu určitou. Proto pokud máte někoho opravdu rádi, dělejte vše teď a tady, bez ohledu na cokoliv, zítra už to totiž nemusíte stihnout.

Meditace

Spousta lidí jezdí meditovat do Tibetu, Indie a dalších destinací v domnění, že tam najdou osvícení. Pravda na instagramu a FB vypadá meditace líp z těchto destinací než z Krkonoš třeba. A přitom je to vlastně úplně jedno. Protože hlava otevřená najde cestu do sebe i mezi trnkovejma sadama na slovácku. Meditace v chůzi je totiž nejlepší cesta. Hlava se provětrá a když nedojdete do cíle duchovního, dojdete aspoň do cíle svojí cesty.

Luhačovice – Uherské Hradiště – 32 Km – 5,5 hodiny, 29 C°.

 

Ano je to od datla!

 

Hodně motýlů po cestě

Eště že nejezdim na koňu. Představa že pojde a ja ho nesu do jineho katastru je hrozna!

Bezpečnost především

Noha po 32 km v prachu a horku.

Pohoda

Dlouho jsem na svůj blog nenapsal. Je pravdou, že aktuálně nestíhám ani posílat dopis, natož psát na internety. Psaní do pc totiž není úplně to, co mne baví. Baví mne spíše reálné věci.

Focení, pořádání kultury atd. a na této oblasti teď docela aktivně pracuju. Jenže nejde makat furt. Protože ať chcete nebo ne, dostanete se do bodu kdy se ze všeho opravdu poserete. Protože člověk musí občas odpočívat.

Posadit se na lavičku v podvečer a třeba s dobrým doutníkem v jedné ruce v druhé pivečko, koukat na oblohu, jak se po ní honí mraky. Nemyslet na nic a nebo na to, jak jsme jako malí lidé koukali vleže na louce a hádali, co je ten mrak vlastně zač? Je to zajíc. deštník, auto? Vlastně cokoliv. Dneska už ani ta fantazie moc lidem neslouží a je to škoda. Protože co jiného než naše virtuální světy nám zůstane když vše ostatní zmizí?

 

Milovat

Na toto téma se dicky vyjadřuji trochu neohrabaně. Nemám moc rozvinuté sociální cítění totiž. A poetikou mám blíže k Charlesi Bukovskému, než  k Václavu Hraběti. Protože jsem však prožil mnoho let jako fotograf akcí po klubech, ale i jako barman mám pár zážitků na toto téma, zakončené zamyšlením.

„Miluju tě“ řekl kluk ba baru do telefonu. Svoji holce komu jinému. Nesl jsem zrovna piva, tak že jsme si všiml že u toho má ruce vražené docela hluboko pod sukni přísedící slečny.

„Miláčku objednáš panáky prosím?“ řekl kluk svojí slečně na baru a odebral se na toaletu. „Co by člověk pro svého miláčka neudělal, že?“ řekla slečna, napsala na papírek svůj telefon, přejela si rukou po výstřihu, podala mi papírek, mrkla a objednala dva rumy. Pro sebe a pro miláčka.

„Moc tě miluju“ řekla holka klukovi na diskotéce kde jsem fotil. Musel domů, protože ráno vstával do práce „zahřej nám pelíšek, mrkla na něj“ Kluk odešel zahřívat pelech. O hodinu později když pod barem kouřila mého kamaráda, měla jeho lásky taky plnou pusu.

„Mám tu zákazníky zlato, příjdu brzo, miluju tě“ řekl brigádník, a skutečně šel dřív, jen předtím na hajlzu vyklátil moc hezkou holku co seděla u baru.

Byl jsem jednou pařit v Olomouckém klubu. Potkal tam partu holek a jedna byla moc hezká. Paánák, líbačka, osahávačka. Na sex nedošlo. Já byl opilej a ona musela brzo domů. Za tři dny mi kamarád představuje svoji snoubenku. Její pohled nikdy nezapomenu. Ja se zachoval jako profík. eště že na ten sex nedošlo.

Obejmete ji pokaždé v posteli, pohladíte po tváři, usmějete se na kdykoliv můžete. Jste tu pro ni když je jí špatně, posloucháte její smutky. A pak vás pošle doprdele  z ničeho nic, protože jí neřeknete, že ji milujete.

Domácí násilí

Tento příběh občas vyprávím kamarádkám, které ani netuší, že jsou oběti domácího násilí, protože to co ten jejich dělá, co jim zakazuje a jak se chová je přece důkaz lásky. Věty kde jsi byla, tam nepůjdeš protože, pod to triko se zavazováním za krkem bez prádla opravdu ne a podobně, jsou také domácí násilí, ačkoliv to tak nevypadá. Většinou se tyto věci stupňují a spousta žen se raději podvolí aby byl klid, protože ten jejich je přece miluje a má logické argumenty proč to tak je. Jak to všechno může skončit popisuje následující příběh. (Jména změním na konci pochopíte proč)

Na jednom městě docela velkém žila jedna moje kamarádka Lucie a její dva sourozenci v docela normálním panelákovém bytě s maminkou a tatínkem. Postupem času se v jejich rodině, kde vládl tatínek pevnou rukou začali objevovat hádky a ty trvali jen krátce. Maminka poslechla, občas jednu schytala, ale aby děti měli pohodu vše trpěla.

Jednou musela však přijet policie a tatínka vykázat z bytu, protože tatínek maminku zbil. Vše ale dobře dopadlo, tatínek slíbil že už bude hodnej a tak maminka na policii řekla, že to bude v pohodě. Tatínek se tedy do bytu vrátil        a rodina fungovala normálně dál.

Jenže tahle situace se opakovala. Většinou v době kdy se tatínek opil a došel domů. Maminka vždycky vzala obvinění zpět, že už bude hodnej, slíbil to přece a chvilku se tak i opravdu choval.

Jednou jsme s Lucií pařili v klubu kde dělala barmanku, Hezká modrooká blondýnka, 23 roků, no kluci na ni koukali jak na zjevení. Nad ránem jsem se rozloučili a já šel domů spát. V pondělí zvoní  odpoledne pevná linka. Volá můj kamarád Petr, který byl v tom klubu taky.

„Lucka je mrtvá“

Mráz mne polil a zabolelo u srdce. Začal jsem zjišťovat co se stalo.

Tatínek se opil tentokrát už v pondělí dopoledne a vyrazil domů v kurážné náladě. Doma začala opět hádka a tatínek tentokrát sáhl po noži. Bodal maminku a to slyšela z pokoje Lucka. Utíkala na místo zjistit proč maminka křičí a v rámci obrany ji zalehla na obranu s tím, že tatínek přestane.

Nepřestal.

Řádění přerušil až mladší bratr který v tu chvíli přišel ze školy se starší sestrou a na otce zaútočil hokejkou. Ten v afektu nic necítil a tak oba utekly zavolat pomoc. Otec v mezičase zjistil co udělal a utekl do kuchyně kde si zkusil v troubě pustit plyn. Lucie se odplazila do chodby kde telefonem zavolala pomoc, pak na zemi vykrvácela. Policisté nedokázali vylomit dveře a přivolaní hasiči bohužel přijeli pozdě. 45 minut resuscitace Lucku už k životu nevrátilo.

Pohřeb byl velký, bílá rakev je něco na co se koukat nechcete a zvlášť ne u krásné mladé holky.

Otec dostal 21 let, už nežije. Zemřel v kriminále, údajně se oběsil. Brácha lucky několik let nemluvil. Sestru jsem teď potkal už mě nepoznala. Má dítě a snad hodného chlapa.

A teď už víte proč nesnáším když se chlap k ženě chová hrubě, nebo ji vyslýchá. Já vím je to extrém případ, ale i ten mohl začít větou „Ty jako jdeš pařit ven v těchto šatech a ani pak nebereš telefon, kde jsi byla?“.

 

Velký učitel

Občas se dostanu do diskuze ohledně náboženství a těchto nauk všeobecně. Jako buddhista mám svého učitele v Buddhovi, ale existuje spousta jiných a vlastně stejných. Občas se na světě narodí člověk, který pochopí jak vše funguje, jak se chovat aby byl člověk spokojený a aby mu bylo dobře.

Znám pořádně vlastně jen dva. Tedy ne že bych je zažil. Jsem sice starší ročník trochu, ale tihle dva jsou ještě starší. Jeden se jmenuje Siddhattha Gótama (Buddha) a druhý Ježíš Nazaretský (Kristus). Buddha se narodil o 500 let dříve než druhý jmenovaný, a existují dohady, že Kristus byl možná žákem Buddhy. Za svého života totiž pobýval údajně v indii a studoval mimo jiné i Buddhismus. Jestli ano, či ne, jsou jen dohady nepotvrzené pořádným zápisem.

Každopádně, oba v podstatě kázali to samé. Pokoru, lásku, dávali lidem naději, že když budou konat dobře tak se uzdraví a síla jejich osobnosti skutečně v některých případech vedla k uzdravení nemocí pokud jim jeden nebo druhý požehnal. Nejsou ani jeden nadpřirozená bytost, ale osoby z masa a kostí, které vedly ostatní k učení svému. Bohužel oba částečně doplatily na svoje moudru a jsou spoustě lidí přikládáni za účelem kšeftu a peněz.

Jejich učení však, bylo zdarma a vždy bude. Vede k moudré cestě životem, která v dnešní době není jednoduchá. Ale pokud žijeme podle jejich zásad (U Krista jsou zásady přetransformovány v deset přikázání a ne úplně správně, chyba prvního překladu zápisu jeho učení, Buddhovy žáci si učení předávají ústně z učitele na žáka). čeká nás život plný štěstí a radosti, ačkoliv to občas tak nevypadá.

Jak poznáte dobrého učitele od špatného? Dobrý učitel si dokáže ze sebe udělat legraci, a pokud pronesete vtípek na adresu velkého učitele, nebo si dovolíte polemizovat, rozhodně se nenaštve, ale vyslechne vás a třeba bude i diskutovat. Tak poznáte učitele bez falše a s pravou vírou v učení toho velkého. Víra je zároveň věcí jednotlivce a nelze ji učit. Žáka lze pouze vést na jeho cestě poznáním až do úplného konce.

Namaste

Pavel Kacerle

Neuvěřitelný příběh člověka, který je ukázkou toho, že když člověk chce tak to jde.