Kvalita fotografie

„Já mám v mobilu fakt Špatný foťák. Ty fotky jsou o ničem“ Stěžuje se moje kamarádka co teď cestuje po druhé straně světa. Posíláme si fotky z našich domovů a jejího výletu.

Jenže, kvalita fotografie je velmi přeceňovaná věc. V dnešní době, je každý zvyklý na super full HD a podobné zobrazovaní. Mladí fotografové sedí u svého grafického programu hodiny, aby upravily fotky. Lidé si kupují mobil za desítky tisíc, jen aby měli dokonalou fotku z koncertu z výletu, svého kapučínka, jídla a datová centra hučí jako kamna, jen aby ta hromada fotek měla kde ležet.

Přitom mnohem důležitější než kvalita, je spíše obsah, nejen u reportáže, ale u fotek z výletu vůbec. Co, že je fotka lehce rozmazaná, nezaostřená a podobně. důležité je zachytit ten moment. Koneckonců kdo si pamatuje foťák smena, na který naši nafotily každou dovolenou a já mám ty fotky doma v krabici a část v albu, kterým mohu listovat a koukat na to, co jsem zažil před více než 30 roky. Moje nejslavnější fotka byla vystavena ve 4 hlavních městech visegradské 4. Nafocena Nokií 6303i. Rozmazaná, neostrá, ale byl to okamžik.

Neznám nikoho kdo by si fotky z mobilu vyvolal a tak všechny ty dokonalé snímečky stejného místa mizí v propadlišti datového centra a nikdo je už nikdy nevytáhne. Serte na kvalitu a foťte sbírejte okamžiky a fotky si vytiskněte. jen to bude vzpomínka, na kterou se třeba u čaje někdy podíváte.

Mimochodem, před 4 roky dosáhl objem fotek na datových centrech jen Facebooku tolik, že vypnutí tohoto centra by uživilo hodně velké město elektrickou energií.

Nejvíc fotek na datových centrech:

  1. Latté art
  2. Jídlo
  3. porno

Děsivé co.

Vyhoukaná sova

Projekt o kterém jsem si myslel, že konečně v Olomouci vytvořím něco super. Bar, pivnice. Jenže, 4 roky plánů můžou skončit dříve, než si myslíte. Tento článek je reakcí na četné otázky, proč jsem v Pivnici Vyhoukaná sova skončil tak rychle.

Jen pro opravu toho co se roznáší po olomouci.

Ne opravdu jsem nedostal výpoveď.

Ne opravdu nemám exekuce jak tvrdí jedna prvorepubliková osoba.

Ano peníze za věci z letního kina jsem po 6 letech soudu dostal.

Vše začalo cca před 5 roky, kdy mne oslovil můj štamgast z letního kina, že by rád otevřel podnik. Tedy řekl asi toto „Jaryne, otevři hospodu, já nemám kam choditt na pivo, já to zaplatím“

Začala tak cesta plánování a hledání vhodného prostoru, pro náš podnik. To se nakonec povedlo na rohu Kosinovi ulice a poté co se po složitých jednáních povedlo prostor získat, jsme se pustily do práce. Já měl na starost propagaci, provoz, výběr alkoholu a vše okolo. Kolega pomoc s dostavbou, interiérem a výběr piv na čepu, protože jak tvrdil a stále tvrdí, má napito a pivu rozumí. Neověřit si tento fakt byla bohužel fatalní chyba, ale o tom dále. Bohužel prostor, nebyl v takové kondici jak vypadal při převzetí a počáteční investice přesáhla bohužel zamyšlenou mez. A rovněž mj předpoklad návštěvnosti v prvním měsíci nebyl takový jaký jsem čekal. První měsíce provozu návštěvnost docela ušla, sem tam večírek kolegových přátel a podobně. Občas někdo řekl něco o kvalitě piva a nechápavé komentáře zvláště k našemu pivu, jsem začal trochu zkoumat. Jak jsem se vzdělával v pivních stylech a o pivu nabíral informace, postupně jsem zjistil, že naše Vyhoukaná 10, není úplně takové kvality, jakou bych čekal. Poslední kapka pak byla, když jsem se na chmelových dožínkách dozvěděl, jak mne může kolega zaměstnávat, když vybírám tak hnusná piva. Inu svolal jsem poradu, protože nemám rád, když na mne někdo svádí něco, na co nemůžu mít vliv. Diskuse o pivu byla docela ostrá. Nicméně kolega uznal, že nemůžeme za peníze které chceme prodávat piva která nabízíme, ale kvalita musí nahoru. TO že máme jiná piva než ostatní nesmí být dáno tím, že je nikdo nechce, ale tím, že je prostě nikdo nevozí. Kolega rozhodl, že tedy o všem rozhoduju sám a to bylo naposled co jsem jej v podstatě viděl.

Já zatím začal objednávat jiná a zajímavější piva na náš výčep, což se odrazilo hlavně v pozitivním ohlasu znalců piva z celého okolí. Rovněž jsme rozhodl, že budeme pivni sudy schovavat na noc do našeho chladícího boxu, aby to bylo ještě lepší. Docela dřina, ale vyplatilo se. Začala se tvořit skupina štamgastů a čísla začala dostávat konečně pomalu rozměr, který bylo potřeba. Jenže pak přišla další rána a to v podobě opatření, která byla snad horší než ta minulá. Moje vize, že konečně někoho vezmeme na brigádu vzala za své.  Pak přišel říjen a po něm listopad. Bohužel v listopadu nepřišlo nic jiného a to moje výplata. Protože jsme souhlasil se základní mzdou, byl můj život dost finančně na hraně a tato nemilá událost spustila události, které vedly ke konci.

Rozhodl jsem se tedy dát výpověď a tím ušetřit mzdové náklady přechodem na DPČ. Zároveň jsem i přijal nabídku v jiném podniku s tím, že během prosince seženu do sovy brigádníka za sebe, který celý podnik povede až tam nebudu.

Když však moje výplata nebyla na účtě ani ke konci listopadu, rozhodl jsem se, že odejdu na dohodu. Svému obchodnímu partnerovy jsem předal veškeré podklady a domluvil se, že na dpč pujdu už v prosinci, protože prostě musím někde vydělat peníze. Na poslední schůzce vše ovšem skončilo rychleji než jsem si myslel. Nejen že jsem byl nepravdivě obviněn, že on dokáže vydělat víc, ale byla na mne vyzkoušeno podepsat listiny, na které ani neměl právo. Za hrozného řevu jsem byl ze sovy vyhozen a tak nemohl ani odvézt svoje věci. A moje věci se  z tohoto podniku záhadně odpařily. Protože když majitele kontaktuji ať je vrátí, prý je nemá. Pravděpodobně je už nikdy neuvidím.

A moje know how které údajně stojí za hovno. No každý ať si udělá obrázek sám. Majitel nikdy rumový bar nechtěl (aktuálně má víc než 50 lahví) a piva co vybral on, se na bar už nikdy nevrátily.

Výplaty vymohl právník a zbytek je v procesu.

Přeju sově ať se jí daří protože jsem v ní odvedl kus práce, v domnění, že je to konečně podnik jaký jsem vždycky chtěl.

Svého odchodu však nelituji. Doba kdy něco mám dělat za každou cenu už je dávno pryč a pokud cítím, že to nebude fungovat mezi mnou a obchodním partnerem raději odejdu, jako jsem to udělal už několikrát. Udělat totiž podnik špičkové kvality není ze dne na den a já se inspiruji u těch nejlepších. Olomouc si totiž takové podniky zaslouží. Na K10 se to snad konečně povede.

 

Minulost

Řeším teď dva dny jeden případ v rámci mého projektu a s dotyčnou řešíme minulost.

Řeším teď dva dny jeden případ v rámci mého projektu a s dotyčnou řešíme minulost. Tak bylo o čem přemýšlet.
Víte minulost nevyřešíte. Nemáte jak. Už to proběhlo a nic na tom nejde změnit. Můžete se z toho ponaučit, omluvit se, nebo se stydět, ale to je tak všechno.
Občas má tendence se člověk k minulému vracet. Protože mozek je nastavený tak, že si pamatuje to hezké, což je právě třeba u vztahů dost problém. Vždy nám zůstane „srdce“ trochu otevřené do minulosti, právě kvůli tomuto nastavení mysli. Vzpomínky na dobré věci vám totiž vždy zůstanou. A je dobré si je uchovat. Zároveň je ale dobré nevytěsnit ty špatné.
Dotyčná se mě ptala co má dělat.
Doporučil jsem jí, že pokud má pocit, že to má znovu zkusit. Ať se zastaví, začne zhluboka dýchat a nechá hlavou běžet vzpomínky. Ale ne ty dobré, ale ty, kvůli kterým tento vztah opustila. Ať se připraví na to, že bude třeba brečet.
A to se netýká jen násilného vztahu. Funguje to všeobecně. Malé promile návratu dopadne opravdu dobře a člověk pak ztratí další část života, kterou mohl věnovat něčemu, nebo někomu úplně jinému.
Tak, že až se vás kamarád kamarádka zeptá na otázku minulosti, poraďte mu tohle dechové cvičení.

O Ztrátách

Tento příběh je pro všechny co třeba začínají podnikat.

Je o chybě, kterou udělá spousta podnikatelů.

Tento příběh je o ztrátách.

Nemluví však o smrti, to ne, ani o ztrátě majetku. Mluví o ztrátě vztahu, kvůli penězům. Teď si možná řeknete, že jsem dostal kopačky od nějaké zlatokopky a chci se jen vyplakat. Jen že, vše je trochu jinak.

V roce 2016 jsem provedl věc o které jsem risknul věc, kterou jsem nikdy nezkusil. Sbalit ženu s dítětem. Krásná dospělá žena, která měla sice nějaké problémy, ale ty nejsou v našem příběhu tak důležité. To důležité byla malá holčička z předchozího vztahu. V kočárku malé stvoření, kterému koukali z očí všichni čerti.

Já nikdy předtím dítě neměl a tak z počátku velkého strachu přistoupil na hru, ve které jsem se snažil získat důvěru malé holčičky, aby mě brala jako svého náhradního tátu. To se po nějaké době skutečně podařilo a já se mohl stát součásti fascinujícího divadla, kdy dítě objevuje svět a z malého dítěte v kočárku roste holčička, která začíná mluvit a pokládat všetečné a naprosto spontánní otázky, na které dospělí svět vlastně není připraven.

V té době jsem měl dvě práce kvůli dluhům, těšil se až vše splatím a konečně budu se svoji vznikající rodinou a popřípadě druhým dítětem bydlet ve společném bytě. S partnerkou jsme trávily volna venku jen když byla malá u tatínka a byly to neskutečné večírky. V podnikání se začali objevovat první úspěchy a já se těšil, že je vše na dobré cestě. Zároveň jsem ale viděl že tak jak rostla důvěra malé slečny ke mně, byla její maminka a moje partnerka smutná. Na otázky co se děje moc nereagovala nebo odpověděla nevím. Ke konci roku přišla velká rána v podobě odebrání licence na servis kávovarů jisté značky a s nimi velký propad firmy. Já však viděl že to zvládnu a bude mne celá firma živit. Tím jak jsme hodně pracoval a je viděl jednou za týden, jsem neměl ani energii dělat jiné věci a chtěl být v každém volnu jen u nich. A tak ve vzduchu zůstali nesplněné sliby a večery s alkoholem. Jen, že takto svět nefunguje.

Kolem vánoc jsem obdržel největší dárek. Malá se spontánně přiřítila přes celou kuchyň a s výkřikem já tě mám moc ráda, mne obejmula. Kdo nezažil ten pocit nepochopí. Děti totiž věci myslí opravdu spontánně. Pohled periferně však odhalil smutný pohled její maminky a moje tušení, že je něco špatně. To se bohužel potvrdilo a já po novém roce skončil jako partner. A jaký je výsledek téhle bajky?

Že honba za penězi nemá moc smysl, pokud máte lidi co vás milují. Rodina, ta správná totiž věci vždycky zvládne. Bude vám totiž spolu dobře i na zahradě v maringotce. A zavřít firmu, která se rozjíždí, nebo se snažit udržet firmu, která stagnuje a přijít o bohaté večírky, není věc, kterou nemůžete udělat. Ty vám totiž usínání vedle krásné ženy a obejmutí od malého človíčka, který vám důvěřuje nikdy nenahradí. A myslím, že tahle zkušenost není jen moje. A věřte, že myslet každý den na to, že tohle všechno není, nestojí za žádné peníze.

Spánek a sny

Dlouho jsem na blog nic nenapsal. Nestíhám. Ale teď jsem potkal kamarádku, které se o mě zdálo. A já ji chtěl poslat text, který mám ve svém deníku. je o snech a spánku. Rozhodl jsem se, napsat ho sem, protože, třeba zaujme i někoho dalšího.

Dříve než se dostaneme k tématu samotného spánku, je důležité pochopit, že existuje nekonečné množství paralelních realit. je to vědecky dokázaný stav, o který se opírá třeba teorie strun a velmi dobře, ač pro běžného smrtelníka složitě, se jí věnuje kniha Hyperprostor od Michio Kaku. Občas se tyto paralelní reality protknout a tím to, se plynule dostáváme ke snům a spánku.

Tedy. Ještě je důležitá jedna věc. A to je, že veškerá realita vzniká až v naší hlavě díky vědomí. Schválně. se zaměřte na malí pokus.

Běžte do prostoru který neznáte, ideálně, aby vás do něj někdo zavedl se zavázanýma očima. A teď popište, co máte za zády. Pravděpodobně to nedokážete. A teď se soustřeďte na to, co dělá váš zrak, když se otočíte. S malým zpožděním vykreslí to, co vidíte. Pokud budete pozorní, uvědomíte si, že celý ten obraz vznikl až ve vaší hlavě. Někde uprostřed. A teď konečně k tomu o čem chci psát.

Pokud totiž usnete opravdu hlubokým spánkem zůstane jen vědomí, které proplouvá paralelními realitami, naprosto náhodně a prožívá život vašeho Alter ega v jiné realitě. Což samozřejmě při vědomí nelze. To samé je vlastně když zemřete. Zůstane jen vědomí, které funguje dál. A tak se stane, že zatím co, v této realitě fungujete nějak, v té paralelní, jedné z mnoha paralelních, může být všechno jinak. Dá se s tím trochu experimentovat. Nám se s kamarádkou povedlo v jedné potkat. A byl to velmi intenzivní zážitek, který nelze publikovat. To se vám ale povede málo kdy. Většinou zažijete v paralelním světě jen nesplněná přání a nebo věci, které se promítnou i mimo snovou realitu, alias Déjá vu.

 

 

 

O sobectví

Následujicí text píše člověk, který pracoval v domově důchodců, jehož součástí bylo ležákové oddělení, pracoval v pohřební službě a také žil několik let se zdravotní sestrou, pracujicí na jednotce kardio JIP. Rovněž člověk jehož rodiče a spousta kamarádů jsou 65+.

Je to delší text. Proto prosím, při jeho čtení soustřeďte svoji pozornost na jeho obsah.

Dnešní doba je divná. Lidé dělají nepochopitelné věci, kvůli nové nemoci. A to i přesto, že ještě loni byla smrtelná úplně jiná choroba. Hlavním krédem všech médií je věta „Musíme chránit starší spoluobčany a chronicky nemocné lidi. Důvodem je strach ze smrti. Tuto přirozenou a nevyhnutelnou část našeho života jsme tak vytěsnili ze svého okolí, že jsme ochotni obětovat svůj život proto, abychom nezemřeli. Jenže, je to správně?

Co když ve spoustě případů, tyto lidi chráníme proti jejich vůli? Co když to část z nich vůbec nechce? V mém okolí jich totiž není málo. Lidí, žijících krásný plný život na základě hesla „Musím dokud můžu“. Většina dnešních lidí svůj život promrhá u televize. Pracováním v práci která je nebaví. A důvodem je to, aby se obklopovali věcmi, které vlastně k ničemu nepotřebují. Jen aby ukázali, že na to mají. Neustále říkají, „Udělám to později“ a také zapomínají co bylo nedávno.

Svoje příbuzné odkládají do domova důchodců, vzpomenou si na ně když potřebují pohlídat děti, nebo děti kapesné ale běda jak se k nim přiblíží smrt. Udělají vše, aby zachovali jeho život. Moje bývalá slečna tak popisovala případy velmi časté, kdy na takové JIP leží někdo 80+, tedy ve věku, kdy zemřít není nic zvláštního a rodina než aby se doma u postele důstojně rozloučila, což se ještě nedávno dělalo, chodí pak třeba i 2 měsíce koukat na tělo plné hadiček do proskleného akvária, protože jejich sobectví jim nedovolí to, aby nechali člověka odejít a zůstal jim ve vzpomínkách.

Dnes je vše zavřené. Nesmí se cestovat. Nesmí se na víno, pivo, do divadla, na koncert. Protože chráníme ty nemohoucí a chronicky nemocné. Pohled lidí, na které nikdy nesáhla smrt.

Já se ocitl v životě dvakrát v situaci, kdy jsem věděl, že zemřu. Zásahem vyšší moci se to nestalo. Ale já dostal do života dar, vážit si života a pokusit se o vše co můžu, protože zítra už tu být nemusím.

Představte si, že okolo mne je hromada starších aktivních lídí. I kolem 70 – 80 let, kteří netuší, kdy odejdou. Stejně tak i docela dost lidí co mají posledních pár měsíců života. Ti všichni a tato skupina není malá, ví že zemřou. Chtějí si užít ty poslední okamžiky v těle plném sil, protože jim došlo že smrt je blízko.

Jenže nemohou. Nemohou do hor. Nemohou navštívit děti v zahraničí. Nemohou se potkat každý pátek u deci bílého. Vzít vnoučata do zoo nebo kina. Užívat si radost ze života. radosti třeba z posledních dní, nebo měsíců.

Musí sedět doma a čekat na smrt, spolu s těmi, které si smrt už zavolala a jen sedí v čekárně.

Protože chráníme ty, u kterých je smrt velmi blízko a není cesty zpět. Jen proto aby žili o pár měsíců déle. Kvůli tomuto, ti kteří by žít chtěli, nemohou.

A to je sobecké. Tomu se říká „moderní svět a morálka“

 

 

O odpuštění

Občas vám někdo ublíží a občas ublížíte někomu vy. Nemusí to být záměr. Za ublížením se může skrývat dobrý úmysl. Většina lidí neubližuje záměrně. O to těžší je pak odpustit. Aby vám ten komu jste ublížili, odpustil. Aby jste tomu kdo vám ublížil odpustili.

Pokud jste neublížily, nebo vám neublížil záměrně samozřejmě. To chce sílu a stabilitu. Odpustit pokud byl za ublížením záměr to je jiný level. Ale jde to taky. Je to ta nejtěžší věc na světě a chce to velkou vnitřní sílu a stabilitu.

Odpustit nepříteli.

Neznamená to, že budete zase přátelé. Ale pak se můžete potkat, bavit se spolu, bez zášti k tomu druhému. A třeba se přáteli znovu stát. Pokud totiž odpustíte hrozně se vám uleví a máte zase klidnější život. Beze strachu.

O Egu

 

„Ten člověk není kompetentní vést svůj život natož podnik vole. A jenom díky kultu osobnosti má kolem sebe lidi co všechno dělají za něj a on jen těží.“ Prohlásil kamarád, když jsem se mu svěřil co se stalo. A že mě to mrzí.

Ten člověk za mnou přišel do obchodu. Snažil jsem se komunikovat, ale neposlouchal.

A začal křičet.

Hodně.

Že si neuvědomuji že byl můj poslední skutečný přítel.

Že můj život je ve sračkách a vždycky bude, protože neumím komunikovat s lidmi.

Že nikomu nikdy nepomůžu, ale mě pomáhá každý.

Pak zakřičel ať se zbytkem svého života dělám co chci a odešel.

Stál jsem s pusou málem otevřenou. Bylo to smutné. Ale já se na něj nezlobím. Je mi ho jen líto.

Rovnováha podmínek

Nuže tento článek může pomoci spoustě z vás, kteří vlastně nechápete proč skončil váš vztah a tápete jako já. Teorie se nazývá rovnováha podmínek.

V dnešní době totiž funguje hlavně podmíněná láska a jedinců, kteří ji nevyžadují je jako šafránu. Tedy nestačí je člověka respektovat, být u něj když vás potřebuje nebo mu pomoci kdykoliv je potřeba. Vzadu v hlavě je ještě podmínka zabezpečení majetkem.

Pokud si najdete ženu která je v pohodě a vy jste také v pohodě vše funguje jak má. Tady není co řešit.

Pokud jste v pohodě vy a vaše žena ne. Je možné že trpělivou prací a láskou dokážete i tohoto člověka dostat do pohody a pak vás čeká šťastný život.

Problém je, když se dáte dohromady a oba nejste úplně v pohodě. Teda jeden z vás je víc na dně než druhý, ale navíc vstupuje do všeho podmínečná láska. Protože pokud dostanete ženu od člověka, který ho sice šikanoval, nerespektoval a měl jej vlastně jako hračku, ale ten člověk dokázal vše vynahradit majetkem. Tedy zabezpečit svého partnera i přes aspekty viz předchozí věta.

Vy pracujete na sobě, a i když se vám nedaří tak prostě na sobě pracujete. Žena je na dně a tak ji držíte nad vodou zvedáte mu sebevědomí, učíte ho znovu svobodě. Pokud je na tom hůře jak vy, je to všechno krásné a milé. Problém je, když se váha překlopí. Zvláště ženy pak neumí komunikovat a nedokážou říci že je potřeba udělat něco jinak a raději nechají bouchnout kamna. Žena nechce partnera co je na dně a přestože on jí pomohl co mohl a sám u toho navíc pracoval na sobě. A tak vás pošle pryč.

Pokud se vám podaří si promluvit, je možné tento moment zvrátit zvláště pokud je žena inteligentní a vy si jí vážíte natolik že uděláte změny, které z logiky věci vyplývají.

Jenže nesmí nastoupit deprese…

Protože myšlenka, že žena po domácím násilí potřebuje pouze lásku a náruč bezpečnou je mylná a naivní. Takže místo toho aby vás podporovala a řekla vám co udělat jinak aby i po materiální stránce bylo vše v pohodě skončíte na začátku a ona se bohužel většinou vrátí do původní situace a deprese, které už ale nevyřeší nic, pokud si nepřizná že je nemocná a musí se léčit. Vám nezbude než čekat zda to dopadne dobře nebo ne. Protože člověk kterého dostanete nahoru, sice můžou deprese trápit, ale zároveň má pocit že vše zvládne a tak už vás znova nepotřebuje. To je tvrdý, ale bohužel fakt, se kterým se musíte smířit a nebo doufat, že se vše zase otočí

Jeden můj kamarád který nejde pro ostré slovo daleko řekl.

„Dokud člověk neryje rypákem v zemi, nikdy si nebude vážit člověka, který za ním stojí a má pro něj to nejcennější co může život nabídnout. Lásku, bezpečí a svobodu. Vše ostatní je druhořadé a nějak se vyřeší“

To je bohužel stará a hluboká pravda, a je smutné že existuje. Její uvědomění však bohužel přichází až pozdě a jen málokdo má pokoru na to, aby byl s někým i když se mu momentálně nedaří, protože ví, že je to pouze dočasný stav.

Jak může skončit byznys?

Poměrně jednoduše.

Máte firmu na opravu kávovarů. Děláte profi stroje, ale i domácí kávovary. Nechcete však dělat napůl a tak se specializujete jen na jednu značku (říkejme jí D). Dva roky pracujete po nocích, a protože strojů je relativně málo, jak už to na začátku bývá, dá se to zvládnout. Po dvou letech, kdy už máte nějaké jméno, jakože k vám vozí i stroje na opravu po servisu jinde a jste doporučováni, začíná té práce být opravdu hodně. Každý večer vlastně neděláte nic jiného a je to fakt super.

Dva měsíce se fakt daří, máte radost i z toho že konečně zaplatíte dluhy z předchozího podnikání, o které přijdete ne vlastní vinou. Jenže.

Přichází email o tom, že firma D zmenšuje svoji servisní síť a já jako člověk s malým obratem, do ní patřit nebudu (ano obrat se zvedá až po zajetí firmy, což jsou třeba dva roky). Přednost dostala firma, která dělá všechny značky co existují, ne jen D a tudíž by to možná ani nepoznala. Já jako specializovaný servis mám bohužel smůlu, i když by to vlastně znamenalo nárůst zákazníků a tedy i obratu.

A celé to vlastně rozhodl člověk, který nikdy nepodnikal. Netuší jak takové věci jako trh fungují. Ze dne na den, poslal firmu, které se začalo dařit, k zemi. Protože může. To že máte zákazníky, firma šlape a vše funguje, neznamená že máte vyhráno. Stačí jen aby někde rozhodoval člověk, který zákonům podnikání nerozumí. Jednou ale doufám nastane doba, kdy se tohle stávat nebude.

Zatím můžu firmě D poděkovat za spolupráci a popřát kolegům ať se jim daří (Kdo mě zná, ví že to myslím vážně a ne jako ironii).